Ročníky

Autor: Super User

Název

ACANTHOCALYCIUM AURANTIACUM Rausch

Taxon
Acanthocalycium aurantiacum Rausch, Kakt., und Sukk., 18 : 73, 1968 
Jméno druhu vyjadřuje zlatavě oranžovou barvu květu.

Popis
Tělo 
neodnožuje, 50 mm vysoké, až 90 mm v průměru, epidermis šedozelená, silně ojíněná. Žeber 10-16, přímá a slabě hrbolatá; areoly 20 mm od sebe vzdálené s bílou plstí, která později mizí. Okrajových trnů 5, někdy 7, tuhé, 30-40 mm dlouhé, přímé a odstávající; středový trn 1; všechny trny bělavé nebo žlutavé, uprostřed růžové s načernalým hrotem. 
Květy 
vyrůstají z boku a jsou 50 mm dlouhé a široké; olivově zelená až olivově hnědá trubka s hnědými šupinami a vlasy; vnější okvětní lístky oranžovočervené s hnědavým nebo tmavozeleným proužkem; vnitřní okvětní lístky kopinaté, oranžovožluté s oranžovým, červeným nebo růžovým okrajem; hymen, jícen a tyčinky světle žluté; čnělka zelená, na bázi s hnědým proužkem, blizna desetiramenná, zelená nebo žlutá. 
Plod 
kulovitý, 
Semena 
1,5 mm velká, testa lesklá, černá.

Variety
nejsou popsány variety ani formy nebo informace není dostupná

Výskyt
Typ byl nalezen u Mina Capillitas v provincii Catamarca v Argentině v nadmořské výšce 3000 m. Celý rod roste v severní Argentině od Cordoby až téměř k bolivijské hranici ve středních až vysokých výškách. Roční úhrn srážek na nalezišti je 300-350 mm s výrazným obdobím sucha v dubnu až říjnu. Průměrné roční teploty se pohybují mezi 9-10 stup. C.

Pěstování
Skupina druhů mezi něž patří A.aurantiacum, A.variiflorum se pěstuje obtížněji než např. A.violaceum, A.spiniflorum apod. Vyžaduje propustný substrát s dostatkem živin, v době vegetace nárazovou zálivku, hojně slunce a čerstvého vzduchu. Při vysokých letních teplotách stagnují jako ostatní vysokohorské druhy. Přezimování, pokud možno, světlé a slunečné s teplotami 5-12 stup. C. Při vyšších teplotách začínají růst a těla se deformují. Pro méně zkušené pěstitele je možno doporučit roubování na tvrdou podložku (Trichocereus spachianus apod.) nebo přechodně na hybridní echinopsis.

Poznámky
Uvedený druh se v našich sbírkách objevuje pod označením sp. FR 148, případně V 148. Rostlinu nalezl a uvedl do sbírek Walter Rausch (WR 148), který ji též v roce 168 popsal. Acanthocalycium aurantiacum je blízce příbuzné s A.chionanthum, někdy je vedeno jako jeho varieta, což bude zřejmě správnější hodnocení.

Literatura
Backeberg C., Das Kakteenlexikon, p. 459, 1976 
Říha J., Král J., Kaktusy, 20 : 104-105, 1984

Autoři
Text: Jaroslav Ullmann. 
Foto: Karel Crkal.

Autor: Super User

Cleistocactus jujuyensis (Backeberg) Backeberg, Beitr. Sukkulentenk. Sukkulentenpflege, p. 50, 1942
Cleistocactus strausii (Heese) Backeb. var.jujuyensis Backeb., Cact. J. (London), 3: 25,1934

Jméno jujuyensis označuje místo nálezu. Kaktus byl nalezen v provincii Jujuy (čteno "chuchuy"), v západní Argentině.

Popis

Stonek větvený, keřovitý, jednotlivé větve vzpřímené, více než 1 m dlouhé, asi až 60 mm silné, žeber asi 21, nízká, úzká, se zaoblenými hranami. Areoly oválné, asi 1,5 mm dlouhé, zprvu s hnědavou, v dospělosti až s bílou plstí. Okrajové tmy přímé, vlasové tence jehlovité, 25-30 trnů v areole, až 10 mm dlouhé, sklovitě průsvitné bílé; středové trny až 30 mm dlouhé, silnější, žluté, hnědavé až téměř černé, nebo s tmavším hrotem. Květy rašící ze starších areol na boku stonku, asi 40 mm dlouhé, jednosouměrné, horní okvětní lístky nejdelší, střechovitě dolů skloněné, ve spodní části srostlé, všechny karmínově červené, celokrajné, na vrcholu zaoblené, tyčinky a blizna načervenalé.Plod kulovitý, asi 10 mm velký, šupinatý, s bělavými štětinami, s přetrvávajícím zaschlým zbytkem květu. Semenaasi 1 mm velká, kapkovitého tvaru s černou matnou testou.

Variety a formy

Některými odborníky je tento taxon přiřazován k C. strausii. Odlišuje se však odlehlým, izolovaným nalezištěm a výraznými, delšími středovými tmy. Ritter k tomuto druhu přiřadil a v roce 1980 ve své knize Kakteen in Südamerika popsal varietu C. jujuyensis var. fulvus. Tato varieta by se měla odlišovat pouze barvou okrajových trnů, která by měla být žlutohnědá až hnědá. Roste v okolí Purmamarca v provincii Jujuy. Je ovšem otázka, zda je vhodné tento taxon respektovat, neboť zabarvení otrnění je jen podružným znakem, pro stanovení variety poměrně nepodstatným.

Výskyt a rozšíření

Cleistocactus jujuyensis roste v předhůří And, v provincii Jujuy, Argentina. Vyskytuje se poměrně hojně na holých větrajících skalnatých svazích, v nadmořských výškách nad 2000 m.

Poznámky

O vhodnosti klasifikace tohoto taxonu jako samostatný druh, či jej považovat jen za varietu diskutovala řada specialistů. Je pravděpodobné (úvaha C. Backeberga již z roku 1935), že tyto rostliny dovezl poprvé A. V. Frič a uvedl je spolu s Kreuzingerem ve svém pověstném Modrém seznamu jako Cleistocactu strausii luteispina a C. strausii rubrispina. Skutečností je, že C. strausii roste o několik set km severněji ve státě Bolivie, ovšem rozlehléoblasti v pohraničním území Bolívie a Argentiny nejsou dodnes podrobně prozkoumány a tak teprve důkladné studium pomůže v budoucnosti tuto otázku vysvětlit.

Literatura

Backeberg C., Cleistocactus strausii var. jujuyensis Backeb., Cact. J. (London), p. 25, 1934
Backeberg C. et Knuth F. M., Kaktus-ABC, p. 190, 1935
Backeberg C., Die Cactaceae, 2: 1011-1012, 1959
Klenk P., Cereen für Fensterbrett: Die Gattung Cleistocactus, Kakt. und and. Sukk., 22: 222-223, 1971
Klikar J., Cleistocactus jujuyensis, Cactaceae etc., 6: 101-102, 1996
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 2: 479-480, 1980
Říha J. et Šubík R., Encyklopedie kaktusů, p. 119, 1992

Pěstování

Jedna se o hezký dekorativní druh, který se v našich podmínkách snadno pěstuje. Množíme nejčastěji výsevem semen, která si udržují životnost několik let. Od mládí dobře a rychle roste, roční přírůstky mohou ve vhodných podmínkách dosahovat až 10-15 i více cm. Dospívá poměrně brzy, zhruba při délce stonku 40-50 cm, kvete pak opakovaně po celé léto. Určitou nevýhodou je tmavnutí až černání starších partií stonku (trnů). Lze to vyřešit odříznutím vrcholoví části (20-30 cm) a jejím zakořeněním. Takto pasážované "dospělé" části rostlin neztrácejí ochotu ke kvetení. Můžeme tak získat i odnože, které vyraší na spodní části stonků a použít je k vegetativnímu množení.Nároky na pěstování nemá C. jujuyensis velké, vyhovuje běžný substrát, během období růstu snáší i pravidelnou a vydatnou zálivku. Nedoporučuje se vynášet na léto rostliny ven pod širé nebe, vede to k rychlejšímu černání starších částí stonků.

Text Jan Říha, foto Rudolf Šubík.

Autor: Super User

Copiapoa coquimbana (Karwinsky ex Rürnpler) Britton et Rose, The Cactaceae, 3: 87, 1922
Echinocactus coquimbanus Karw. ex Rümpler, Handb. Cacteenkunde, p. 601, 1886
Copiapoa alticostata Ritt., Taxon, 12: 29, 1963
Copiapoa chaniaralensis Ritt., Kakteen in Südamerika, 3: 1074-1077, 1980
Copiapoa coquimbana var. armata Ritt., Kakteen in Südamerika, 3: 1074-1077, 1980
Copiapoa coquimbana var. wagenknechtii Ritt., Taxon, 12: 30, 1963
Copiapoa pendulina Ritt., Cactus (Paris), 14: 134, 1959
Copiapoa pseudocoquimbana Ritt., Taxon, 12: 29, 1963
Copiapoa pseudocoquimbana Ritt. var. vulgata Ritt., Taxon, 12: 29, 1963
Copiapoa vallenarensis Ritt., Kakteen in Südamerika, 3: 1077, 1980
Copiapoa wagenknechtii Ritt., Cactus (Paris), 14: 134, 1959

Jrnéno druhu bylo zvoleno podle oblasti výskytu v údolí Elqui, v okolí měst Coquimbo a Chaňaral, v provincii Coquimbo na pacifickém pobřeží v Chile.

Popis

Stonek trsovitý, u báze odnožující, často vytvářející polštářovité až 1 m široké a 0,6 m vysoké útvary, jednotlivé výhony až 100 mm široké, kyjovité až válcovité, žebra v počtu 10-17, hrbolovitá až bradavičnatá, pod aureolami zesílená. Areoly kruhovité asi až 10 mm velké se šedobílou chudou vatou. Okrajové trny v počtu 8-10, jehlovité, přímé nebo mírně zkroucené, 10-15 mm dlouhé, černohnědé, záhy šednoucí; středové trny 1-2, silnější, až 25 mm dlouhé, přímé, odstávající, černé, později šednoucí. Květy zvonkovitého tvaru, asi 30 rnrn dlouhé a široké, vnější okvětní lístky dlouze čárkovité, špičaté, zelenavé; vnitřní okvětní lístky široce kopinaté, celokrajné, na konci zaoblené, žluté barvy; pestík a tyčinky žluté. Plod urnovitý, oplodí kožovité, za zralosti vysychající a podélně pukající.Sernena kapkovitého tvaru, asi 0,9 x 1,1 mm velká, s lesklou černou testou.

Variety a formy

Copiapoa coquimbana je velmi proměnlivý druh. jehož vymezení a odlišení od ostatních příbuzných navíc není snadné. V literatuře byly uvedeny variety:C. coquimbana var. armata Ritt.. s delším a výraznějším otrněním.C. coquimbana var.fiedleriana (K. Sch.) Hoffmann.C. coquimbana var. pseudocoquimbana (Ritt.) HofmannC. coquimbana var. wagenknechtii Ritt.
Možnost jejich vzájemného odlišení je sporná a variabilita rostlin na nalezišti je značně velká. Variety uvedené jako synonyma, jsou založeny na kvantitativních znacích, zejména na utváření, délce a hustotě otrnění. Většina specialistů je proto přiřazuje jako synonyma k nominatnímu taxonu (C. coquimbana). O nějakém detailnějším rozlišování poddruhů a variet zatím většina z nich neuvažuje.Bez popisu zůstala další, zejména v cenících používaná jména C. coquimbana var. curvispina Hutch. a C. coquimbana var. humilis Hutch.

Výskyt a rozšíření

Copiapoa coquimbana obývá poměrně značně rozlehlý areál. Podél pobřeží Pacifiku sahá od Huasco na severu až po Fray Jorge na jihu, v jihoamerickém státu Chile. Jedna se o nejjižnější oblast výskytu zástupce rodu Copiapoa vůbec.Jako nejbohatší naleziště se udávají údolí Rio Elqui a Rio Huasco. Roste většinou na velmi suchých pobřežních útesech a skalách s pouštním klimatem, na jižní hranici areálu rozšíření roste ale i ve vlhčích údolních nivách, anebo na stráních a skalách prudkých kaňonů, kde se spolu objevuje i bohatější keřovitá vegetace. Zdá se, že rostliny C. coquimbana zde nacházejí optimální životní podmínky, dorůstají v nejmasivnější polštářovité polykormony (trsy) a mají také zákonitě největší každoroční přírůstky - zde také pravidelně a bohatě každoročně kvetou.Půdy na nalezištích nejsou prakticky vyvinuty, jedná se o suťové nahromaděniny, náplavové lavice písků, štěrků a oblázků, většinou čistě minerálního složení, výjimečně s nepatrným množstvím hrubého humusu z opadaného listí přítomných rostlin.

Poznámky

Pochopení rozlišení na úrovni druhu C. coquimbana je otázkou kompromisů. Triviálně řečeno, jedná se o "tmavou" (versus "bílé") rostlinu, s mnoha lokálními rasami a formami, která roste na značně rozsáhlém areálu a vytváří mnoho lokálních forem. Ty se navzájem liší stavbou otrnění (hrubší, delší, jemnější, kratší, hustější, přímé. zkroucené), barvou pokožky (od bronzové, hnědavé, načernalé až po zelenavou a zelenou). Proto také vznikla řadajmen pro různé odchylky, které bohužel nedokážeme dost dobře od sehe odlišit a rostliny, které by měla jména postihovat nelze identifikovat. Další vážný nedostatek při popisu těchto odchylek je, že nebyla přesně uvedena naleziště jednotlivých "taxonů" při jejich ustanovení a oprávněnost těchto popisů nelze tak ověřit. Další, historický problém vznikl tím, že Rümpler uvedl jako autora popisu Echinocactus coquimbanus Karwinského. Schumann sice později tento údaj zpochybnil, nicméně na základě staršího popisu u Karwinského později Rittersložitě konstruoval další kombinace, a tím jen přidal na nepřehlednosti celého uspořádání zde komentovaného okruhu. F. Ritter byl znám svým podrobným zpracováním a navrhováním nových taxonů, k čemuž mu posloužily i sebemenší odchylky od standardu. Zavedl jména a taxony, které dneska považujeme za prakticky shodné s C. coquimbana, resp. odchylky Ritterem navržených taxonů jsou minoritní (např. C. alticostata, C. chaniarelensis,C. vallenarensis atd.). Zajímavostí je pak jméno C. pendulina, kterou v roce 1959 uvedl F. Ritter na základě "dlouze převislých stonků" populace rostlin, rostoucích na skalních útesech na pobřeží u Fray Jorge. Faktem ovšem je, že se jedná o velmi variabilní taxon, a tak snahy odlišit jednotlivé formy vytvářením dalších jmen nepřekvapují. I v našich sbírkách se setkáváme s řadou odchylek, lišících se zejména barvou, délkou i počtem trnů.Všechny však spojuje zřetelná tendence ke sloupkovitému růstu a častému odnožování. Jejich stonky u nás obvykle nedosahuji šířky 100 mm, jak uvádí údaj v popisu.Vzhledem k nejasnostem při vymezení C. coquimbana, bylo v minulosti (často to bylo obecným zvykem) chybně navrženo nahradit C. coquimbana jménem novějším s předponou "pseudo-". Tím se pochopitelně taxonomická situace nevyjasní, naopak vznikla tak celá řada nově vytvořených jmen pro nejasné taxony. C. pseudocoquimbana a další podobná jména řadíme dnes jako synonyma C. coquimbana.

Literatura

Backeberg C., Die Cactaceae, 3: 1907, 1959
Backeberg C.. Das Kakteenlexikon, p. 95. 1966
Bleck M., Copiapoa Br. and R.. Cact. Succ. J. (US). 44: 239-242. 1972
Butcher D.. The genus Copiapoa, Calandrinia. p. 41-71,1982
Graham Ch., The Cactus file handbook 4, Copiapoa. p. 38-39. 1998
Hoffmann J. A. E.. Cactaceas en la flora silvestre de Chile. p. 108. 1989
Meregalli M.. Elenco dei nomi di Copiapoa Britton et Rose. Piante Grasse 11/4: 8-711991
Meregalli M., Doni C., 11 geilere Copiapoa. Piante Grasse. 11/4: 1-7, 1991
Ritter P.. Kakteen in Südamerika. 3: 1074-1077, 1980
Říha J.. Rod Copiapoa v našich sbírkách, Kaktusy. 25: 69-72, 1989
Schulz R.. A. Kapitany. Copiapoa. p. 44. 1996
Taylor N. P.. A commentary on Copiapoa, Cact. Succ. J. (GB). 43: 49-60. 1981

Pěstovaní

Rostliny uspokojivě prospívají v běžném substrátu, není třeba je roubovat, přirůstají však poměrně pomalu a v našich podmínkách kvetou nepříliš ochotně. Rostou válcovitě až sloupovitě, a to i na plném světle a v dobře větraném prostředí.

Text Jan Říha, foto Rudolf Šubík (v okolí La Serena v Chile).

Autor: Super User

Coryphantha kracikii Halda, Chalupa et Kupčák, Cactaceae etc. (Bratislava), 12. 12. 2002

Taxon byl pojmenován podle Karla Kracíka, českého kaktusáře z Nové Paky.

Popis

Stonek kulovitý až krátce válcovitý, 90 mm široký, až 170 mm dlouhý, matně šedozelený s mírně propadlým vlnatým temenem, zakrytým svazkem propletených trnů. Bradavky okrouhlé, při základu až 24 mm široké a 16 mm vysoké, horní část 12 mm dlouhá, zploštěla, s mělkou brázdou; axily v mládí vlnaté; areoly okrouhle, 4 mm široké s bílou, ve stáří mizející vlnou. Okrajových trnů až 26, obvykle 20, dolní a postranní v areole v počtu 7 - 9, jehlovité, až 15 mm dlouhé, bílých až rohovinově, s tmavou špicí; horních 12-17 svazkovitých, až 25 mm dlouhých, tenčích než dolní a postranní, bílé s tmavší špicí; všechny okrajové trny později šednou; středové trny 5-8, nejdelší odstávající, dolů zahnutý až hákovitý, až 25 mm dlouhý, ostatní více přilehlé, zahnuté, všechny tuhé, jehlovité, zpočátku černé se světlejší špicí, později hnědavé s tmavou špicí a šednoucí; v horní části areoly až 3 další, ve svazku směrem vzhůru, lehce zakřivené, jehlovité, světlé s tmavou špicí. Květ nálevkovitý, 40-80 mm široký, vnější okvětní lístky široce kopinaté, žluté, s purpurově červeným širokým středním proužkem, vnitřní okvětní lístky lopatkovité, směrem kešpičce zoubkované, leskle žluté, v jícnu hluboce červené; nitky červenavé, prašníky žloutkově žluté, čnělka žlutobílá se 7-8 žlutými bliznovými laloky. Plod šťavnatý, kulovitý, olivové barvy, se světlejším základem, 15 mm široký, 25 mm dlouhý. Semena ledvinovitá, leskle hnědá, jamkovaná, až 1,5 mm dlouhá, 1 mm široká.

Výskyt

Coryphantha kracikii se vyskytuje v mexickém statě Durango, v okolí vesnice EI Diamante, na zvlněné náhorní plošině v nadmořské výšce okolo 1400 m. Rostlina z takto definované typové lokality byla sbírána údajně již H. Swobodou v roce 1982, tento údaj je ale málo pravděpodobný a nelze jej v současné době dostatečně ověřit. Jedním z možným vysvětlení je, že se jedná jen o matoucí sdělení, které má legalizovat sběr holotypu před datem, odkdy podle našich zákonů trvá zákaz dovozu rostlin z přírody.Holotyp byl uložen do herbáře Přírodovědeckého oddělení Národního muzea pod číslem PR 4709.Podle dnešních znalostí je výskyt C. kracikii omezen na několik rozptýlených a řídkých populací v pásu o délce asi 50 kilometrů, sahajícím od EI Diamante až po San Fermin. Z kaktusů se zde nachází také Echinocactus horizonthalonius, Ferocactus hamatacanthus, Coryphantha dealetiana, Echinomastus durangensis var. unguispinus, Echinocereus pectinatus, Ancistrocactus uncinatus a vzácně Mammillaria gasseriana, M. leona a Thelocactus bicolor var. potsii.

Poznámky

Informace o této nádherné koryfantě pronikly do povědomí širší kaktusářské veřejnosti na přelomu let 2000/2001, kdy byla nalezena českými kaktusáři ze skupiny kolem Milana Majera a Jiřího Krechovského z Plzeňska. Ti ji také identifikovali jako nový taxon. Dříve, než stačili navrhnout její jméno, udělali to lidé kolem J. Haldy, kteří popsali rostlinu jako Coryphantha kraciki. Protože jméno ..kracik,- s jedním -i na konci je gramaticky chybné, musí býtopravováno na správné "kracikii".Úvahy o tom, zda nejde o Lauův nález z roku 1974 (Coryphantha sp. Lau 697, La Zarca, Durango) nelze sice s konečnou platností vyvrátit, všeobecně i na základě pozdější informace A. B. Laua, se však má za to, že se jedná o rozdílné rostliny. V oblasti Mapimi - La Zarca, která je od lokalit C. kracikii vzdálená vzdušnou čarou asi 50 km se vyskytují C. dealetiana a C. pseudonickelsiae. Další zajímavé spekulativní možnosti nabízejí informace o nálezu podobné koryfanty, patřící pravděpodobně do tohoto okruhu robustně otrněných rostlin, v okolí Ciudad Camargo, Chihuahua, na lokalitě, vzdálené mnoho kilometrů směrem na sever.R. Dicht a A. D. Lüthy zařadili C. kracikii ve svém schématu rodu Coryphantha do řady Salinensis' spolu s C. salinensis, C. difficilis, C. durangensis, C. longicornis a C. pallida. Tato skupina je charakterizována uspořádáním bradavek, připomínajícím stavbu plodu ananasu, hustým otrněním s většinou výraznými středovými trny, z nichž jeden dominantní je odstávající.Zdá se, že jak původní popis, tak i podrobnější rozšířená diagnóza Dichta a Lüthyho (která byla z větší části použita i pro tento text) nepostihují dostatečně vývoj otrnění s postupujícím věkem rostlin. Podle pozorování dosahuje počet středových trnů hodnoty 11 i více.

Literatura

Dicht R. F. et Lüthy A. D., Coryphantha, Kakteen aus Nordamerika, 2003
Lau A. B., Feldnumern - Liste A. B. Lau, Teil I Mexico 1972 - 1992, Sonderheft 1992 des AtM
Pavlíček P., Staronový objev krásné koryfanty v Durangu?, Internetove noviny Cact.cz, únor 2002
Šnicer J., Coryphantha kracikii, Internetové noviny Cact.cz, březen 2003

Pěstování

S pěstováním C. kracikii nejsou zatím dlouhodobé zkušenosti. Čerstvá semena klíčí velmi dobře, ale podle dosavadních znalostí není kultivace jednoduchá. Rostliny patří do skupiny koryfant, obtížněji pěstovatelných na vlastních kořenech. Tuto skutečnost potvrzuje i výčet doprovodné kaktusové vegetace. Pro udržení přirozeného růstu a tvorbu nádherného otrnění je vhodné letnění s velmi omezenou zálivkou. Rostliny jsou v přírodě vystaveny intenzivnímu slunečnímu záření, ranním rosám a v zimních měsících i teplotám, které ráno klesají pod bodmrazu.Tak jako většina koryfant prochází C. kracikii několika růstovými stádii, po kterých se postupně vyvíjí charakter rostlin a to jak v počtu a postavení bradavek, tak i otrnění. Dokumentují to i fotografie, které jsou součástí tohoto textu - kvetoucí mladá rostlina v kultuře a nádherný exemplář, fotografovaný v přírodě.

Text Vladislav Šedivý a Vladislav Zatloukal. Foto Vladislav Zatloukal.

Autor: Super User

Digitostigma caput-medusae Velazco et Nevarez, Cact. Suc. Mex., 47: 81, 2002
Astrophytum caput-medusae (Velazco et Nevarez) Hunt, Cactaceae Systematic Initiatives, 15: 6, 2003

Jméno nového rodu je složenina odvozená od latinského slova digitus (prst) a stigma (blizna). Jméno druhu "caput-medusae" znamená "hlava Medusina", vyjadřuje podobnost stonku rostliny s dlouhými, zprohýbanými prutovitými bradavkami s bájnou příšerou, Medusou, z jejíž hlavy místo vlasů čněli hadi a kdo na ni pohlédl, zkameněl.

Popis

Rostlina jednotlivá, vzácně vícehlavá, asi 190 mm dlouhá. Hlavní kořen masitý, vřetenovitý až řepovitý, kořeny postranní tenké, vláknité, větvené. Stonek redukovaný, krátce válcovitý, porostlý dlouhými, tenkými, válcovitými bradavkami, bradavky až 190 mm dlouhé a 2-5 mm široké, při bázi na svrchní straně zploštělé, s mělkým žlábkem, pokožka drsná, porostlá krátkými bílými až šedavými chlupy. Areola dimorfní, rozdělená na část nesoucí trny,umístěná na konci, na hrotu bradavek, a na část kvetoucí, umístěnou nedaleko konce bradavky na svrchní straně, tato část areoly kruhovitá až oválná, s bělavou vatou. Trny v koncové části areoly snadno erodující, v počtu 0-4, korkovité až dřevité, asi jen 1-3 mm dlouhé, bělavé barvy, na bázi tmavší, až kávově černé. Květ široce nálevkovitý, asi až 53 mm široký a 47 mm dlouhý, podobný květům rodu Astrophytum, květní lůžko asi 19 mm dlouhé, pokryté kopinatými, ostrými, papírovitými šupinami a hustou bílou vatou; vnější okvětní lístky obkopinaté, až 19 mm dlouhé, jasně žluté s nazelenalým středním podélným pruhem; vnitřní okvětní lístky až 24 mm dlouhé, kopinaté,celokrajné, jasně žluté barvy, při bázi pomerančové. Plod vřetenovitý až vejčitý, až 2 mm dlouhý a 8 mm široký, nazelenalý, s přetrvávajícím zaschlým okvětím, často však i opadavý, porostlý papírovitými kopinatými šupinami, šupiny 1-2 mm dlouhé, ostré, tmavohnědé, s tmavším hrotem, plod ve zralosti puká a rozpadá se podélnýmitrhlinami. Semena až 3 mm dlouhá, 2-3 mm vysoká a 2 mm široká, přilbovitého tvaru, s výrazným bazálním hilem. testa křehká, lesklá, velmi jemně bradavčitá, kávově hnědá, na špičce až načenalé barvy.

Variety a formy

Jedná se o čerstvý nález, jehož lokalita je přísně tajena. V té souvislosti je také velmi málo informací o proměnlivosti rostlin uvnitř populace. Nový druh je patrně velmi homogenní. Podle informací od jednoho z autoru popisu, pana Nevareze, je lokalit několik, dokonce i v oblastech kaktusáři hojně navštěvovaných. Protože však tenké bradavky mají mezi šedivými větvemi keříků velmi dokonale mimikry, jsou prakticky neviditelné. Tomu napomáhá i kvetení, které je v přírodě omezeno jen na podvečerní hodiny, údajně se květy otevírají až po 16. hodině.

Výskyt a rozšíření

Typové rostliny byly sbírány v roce 2001, v nízkém suchém trnitém lese (matorral espinoso), ve státě Tamaulipas, Mexico. Rostou na písčitých půdách, překvapivě v nízké nadmořské výšce mezi 100-200 m, většinou v polostínu pod keři, nejčastěji v Acacia rigidula Benth. Údaje o nalezišti byly podle informací autorů zaměrně uvedeny nedostatečně a kuse. To proto, aby je bylo možné obtížně vypátrat, za účelem ochránit rostliny před sběrem. Víme jen,že jich bylo nalezeno několik populací, celkový počet rostlin pozorovaných v přírodě je odhadován na několik stovek jedinců.Z kaktusové flóry rostou společně Echinocereus poselgeri, E. pentalophus, Escobaria emskoetteriana, Mammillaria heyderi, M. sphaerica, Coryphantha nickelsiae, Cylindroopuntia imbricata a C. leptocaulis.

Poznámky

Digitostigma je velmi podivuhodným kaktusern. Když jsme viděli obrázky, nechtělo se nám věřit, že podobná "chimera" může v přírodě existovat - řepovitý masitý kořen, stonek rozdělený do dlouhých podarií, areola rozdělená na část nesoucí trny a druhou část s květy, květy a semena podobné rodu Astrophytum. V původním popise byl druh porovnáván s rody Obregonia, Leuchtenbergia, Ariocarpus, v tabulce jsou podrobně uvedeny charakteristiky. Příbuzensky nejblíže, a to podle stavby poupat, kvetu, plodu i semen, je zjevně rod Astrophytum.Přes svůj podivuhodný vzhled byl nový rod hned v zápětí Huntern převeden do rodu Astrophytum jako Astrophythum subgen. Stigmntodactylus D. R. Hunt. Něktetří odborníci s tímto převedením, resp. zařazením do rodu Astrophythum nesouhlasí. Důvodem jsou rozdíly v morfolgických znacích (pro Digitostigma), jako jsou vřetenovitý (řepovitý) masitý kořen, stonek dělený do prutovitých podarií a dimorfní areola. Pravdou však je, že stavba květu a znaky na semenech se silně podobají znakům u rodu Astrophytum, stejně jako přítomnost světlých chlupovitých vloček na pokožce stonku. Vzhledem ke krátkému času, kdy jsme měli možnost porovnávat znaky na rostlinách (a to nejen my), zřejmě není definitivní rozřešení otázky ukončeno.

Literatura

Hunt D.. (:actaceae Systematic Initiatives, 15: 1-2; 5-6, 2003 Hunt D.. Digitostigma also invalid, Cactaceae Syst. Initiatives. 16: 4. 2003.
Kunte L.. Pavelka P.. Digitostigma caput-medusae Velazco & Nevarez. Kaktusy. 40: 21-22. 2004
Lüthy ].. Digitostigma caput-medusae Velazco et Nevarez. Kakt. u. a. Sukk.. 54: 262-266, 2003
Pavel Pavlíček. www.cact.cz/noviny. Všichni budou překvapeni!. Březen 2006
Velazco Macfas C. G.. Nevarez Reyes M.. Nuevo genero de la familia Cactaceae en el Estado de Nuevo Leon, Mexico: Digitostigma caput-medusae Velazco et Nevarez sp. nov.. Cact. Suc. Mex.. 47: 76-86, 2002
Velasco Macfas C. G.. Reyes M. N. A new genus of the cactus family from the state of Nuevo Leori in Mexico - Digitostigma caput-medusae Velazco and Nevarez. Brit. Cact. Succ. ].. 21: 58-65. 2003
The special Interest Group 'Astro-Meister': http://www.hostnocost.com/kakteensteme/astromeister_usa

Pěstovaní

Rostliny jsou cizosprašné, podařilo se je oplodnit pylem Astrophytum asterias (a jeho formou Superkabuto), vznikla semena jsou klíčivá, ale vyrůstají z nich semenače shodné s mateřským jedincem. ]edná se zřejmě o apodiktický vznik zárodků, embryí v semenech, je nutno ověřit, zda se případně nejedná o samoopylení. O pěstování pravokořenných rostlin nemáme dnes žádné informace a vzhledem k vysoké ceně rostlin je vhodné doporučit jejich roubovaní. Nepochybně však během několika let budou zcela běžně nabízeny i pravokořenné semenáče.S pěstováním zatím není příliš mnoho zkušeností. První nabídka semen se ve světě objevila v roce 2003, koncem  následujícího roku se poprvé semena dostala i k našim pěstitelům. Jejich cena byla neuvěřitelně vysoká, jediné zrno bylo nabízeno za 20 Euro - přesto řada kaktusářů neodolala. Čerstvá semena podle jejich zkušeností klíčí velmi dobře a rychle, klíčenci rostou bez velkých potíží. Vhodné je vysévání a pěstování klíčenců pod umělým osvětlením a pokud možno v minerálních substrátech. Klíčenci však byly doposud většinou bezezbytku roubovany na Pereskiopsis, poté přeroubovány na Eriocereus jusbertii, Echinopsis cv. a Myrtillocactus geometrizans. Následný růst je velmi rychlý, bradavky během několika měsíců narůstají do několikacentimetrové délky, v luxuriantních podmínkách nezřídka také tvoří odnože. Záhy se areola rozděluje na koncovou část s nepatrnými trníky a plstnatouoválnou část, kde se objevují nahnědlé štětinky. Z těchto bočních areol záhy vyrůstají poupata a během 6- 12 měsíců se v odpoledních hodinách otevírají první květy.

Text Jan Říha a Pavel Pavlíček. foto Pavel Pavlíček ve vlastní sbírce, foto v přírodě J. Menzel.

Autor: Super User

Discocactus hartmannii Britton et Rose var. mamillosus (Buining et Brederoo) R J. Braun, Kakt. und and. Sukk., 36:23, 1985
Discocactus mamillosus Buining et Brederoo, Kakt. und and. Sukk., 25: 217, 1974

Jméno druhu je nepochybně zvoleno na počest pana Hartmanna, bohužel autoři neuvedli žádné podrobnosti o tom, komu dedikují popis tohoto nového taxonu. Jméno variety "mamillosus" znamená bradavičnatý a vztahuje se ke stavbě žeber, která jsou rozpadlá do bradavičnatých hrbolců.

Popis

Rostlina jednotlivá, stonek zploštěle polokulovitý, až asi 170 mm široký a 40-50 mm vysoký, kořeny svazčité až 500 mm dlouhé, cefálium 30-40 mm široké a 30 mm vysoké, složené z bílé vaty a rezavě červených, až 35 mm dlouhých stětin umístěných po obvodu cefália. Žeber 21, slabě spirálovitá, rozpadlá do bradavičnatých hrbolů bez spojovacích můstků, hrboly kuželovité, asi 15 mm široké a vysoké, u báze oválné, mírně přihnuté k temeni, pokožka zelená. Areoly oválné, 3-4 mm dlouhé a 1,7-2,5 mm široke, zprvu s jemnou krátkou šedavou vatou, později holé, poněkud vnořené do pokožky pod vrcholem bradavky. Trny okrajové v počtu 5-7, dřevité, pevné, pružné, drápovité zpět ke stonku zahnuté, jeden dolní a dva boční nejdelší, horní pár nejkratší, často až háčkovitě zahnutý, světle hnědě až žlutohnědé barvy; středové trny chybějí. Květy nálevkovité, až 76 mm dlouhé a až 42 mm široké, trubka až 45 mm dlouhá a 9 mm široká, porostlá oblými šupinami; vnější okvětní lístky dlouze kopinaté až 23 mm dlouhé a 3 mm široké, celokrajné, oblé, průsvitně bílé se zeleným středním proužkem; vnitřní okvětní lístkyúzce jazykovité, špičaté, čistě bílé. Plod - dužnatá kyjovitá bobule, ve zralosti se prodlužující, často se nepravidelně podélně rozpadající, bělavě až špinavě narůžověle zbarvená, s přetrvávajícím zaschlým zbytkem květu. Semenapřílbovitého tvaru, 1,8-2 mm x 1,6-1,8 mm velká, tesla leskle černá, s bradavičnatě vypuklými buňkami.

Variety a formy

K druhu Discocactus hartmannii dnes přiřazujeme několik taxonů, popsaných původně jako samostatné druhy, později většinou přetažené jako variety či poddruhy:D. hartmannii subsp. hartmannii var. mamillosus (Buining et Brederoo) P. J. Braun; D. hartmannii subsp. hartmannii var. bonitoensis (Buining et Brederoo) P. J. Braun; D. hartmannii subsp. giganteus P. J. Braun et E. Esteves Pereira;D. hartmannii subsp. magnimammus (Buining et Brederoo) P. J. Braun et E. Esteves Pereira; D. hartmannii subsp. patulifolius (Buining et Brederoo) P. J. Braun et E. Esteves Pereira;D. hartmannii subsp. setosiflorus P. J. Braun et E. Esteves Pereira.

Rozšíření a výskyt

Discocactus hartmannii představuje nejjižněji se vyskytující druh rodu, má svůj areál v hraniční oblasti států Paraguay a Brazílie. Typová lokalita var. mamillosus byla udána: směrem na západ a na sever od řeky Rio Apa ve státě Mato Grosso, Brazílie, na skalnatých pahorcích v nadmořské výšce asi 300-700 m. Roste na mírných terénních vlnách a na nízkých kopcích, zejména na místech, kde vychází na povrch skalní podloží ve formě skalek, holých kamenitých plošin, drolin, případně nízkých skalních říms a stěn či utesů, půdy jsou zde vyvinuty velmi slabě, většinou se jedná o mělké nahromaděniny navátého hrubého humusového moderu, opadanky a zvětralých minerálních částic, v krajině je rozptýlena i dřevinná vegetace, skupiny nízkých stromů a keřů. V podobných podmínkách rostou všechny výše uvedené taxony skupiny D. hartmannii.

Poznámky

D. hartmannii patří k nejdéle známým druhům rodu, nicméně ve sbírkách zastoupen po dlouhá desetiletí nebyl, a teprve až cesty panů A. F. H. Buininga, L. Horsta a W. Übelmanna zpřístupnily tyto rostliny i pro kaktusáře. V 80. letech minulého století jmenovaní podnikli několik významných studijních cest do Brazílie, a protože tehdy nebyl dovoz rostlin omezován, dokázali nasbírat a dovézt tisíce semen a stovky rostlin. Dodnes z tohoto materiálu žijí a opakovaně plodí početní potomci.Jmenované podřízené variety a poddruhy D. hartmannu jsou si vesměs velmi podobné, při jejich pěstovaní však zjistíme, že se od sebe liší tolerancí na životní podmínky, nejcitlivější a nejvzácnější v kultuře je nominatní taxon D. hartmannii pochazející z Paraguaye. Dr. Abraham prostudoval v 80. a 90.letech dvacátého století všechna dosud známá místa jeho výskytu a jeho pozorovaní upozorňují na ohrožení všech dosud existujících populací v přírodě, zejména způsobené devastací pastvou dobytka. Většina populací již byla zničena.

Literatura

Buining A. F. H., Discocactus mamillosus Buining et Brederoo, The genus Discocactus, p. 188-190, 1976
Buining A. F. H. et Brederoo A. J., Discocactus mamillosus Buining et Brederoo, Kakt. und and. Sukk., 25: 217, 1974

Pěstovaní

Kaktusy rodu Discocactus obecně vyžadují zimování při teplotách nejméně 15 a více °C. Nižší hodnoty sice občas i tolerují, ale pro jejich zdravý vývoj lze vyšší teploty doporučit jako základní pravidlo jejich pěstování. Nebezpečné pak jsou zejména teploty klesající pod 10 °C. Tato skupina taxonů okolo D. hartmannii, vzhledem ke svému původu na jihu areálu rozšíření rodu, je poměrně nejvíce odolná vůči občasným episodickým poklesům teplot a jsou dokonce schopny přežít teploty okolo nuly. Nikdy však toto "studené" období nesmí trvat více dnů, pak dochází k neodvratnému odumření pletiv a úhynu rostliny. V našich podmínkách lze pěstovat i pravokořenné rostliny, odolnější a bezpečnější jsou však stále roubovanci. Vhodnými podnožemi jsou běžně užívané druhy, zejména nízké "špalíky" Eriocereus jusbertii, Myrtillocactus geometrizans, Echinopsis cv., méně vhodné jsou vysoké sloupovité cereusy, na kterých působí roubovanci nepřirozeně (o to více však kvetou!). Květy lze na semenáčích očekávat až po dosažení dospělosti a tvorby cefália, tj. asi 5-6 rokem, po dosažení velikosti asi 7-8 cm. Květy kvetou pouze jedinou noc, intenzívně voní a často se jich otevírá větší počet najednou (i na různých rostlinách současně). Květy opylujeme velmi úzkým štětcem s krátkým vlasem, protože blizna je uložena dosti hluboko v květní trubce pod prašníky. Květy je také možné roztrhnout a kontrolovaně pak přenést pyl na bliznu, opylení je vhodné provést v čase do půlnoci, i když znám případy, kdy se podařilo opylení již vadnoucích květů v dopoledních hodinách následujícího dne. Pro dokonalý vývoj otrnění je vhodné umístění na plném slunci, pravidelná zálivka a výživa roubovanců je na místě. Množení výsevem semen nečiní potíže, životnost si semena udržují asi 3 roky.

Text Jan Říha, foto Libor Kunte ve vlastní sbírce.

Autor: Super User

Echinocereus blanckii (Poselger) Palmer, Rev. Hort., 36: 96, 1865
Cereus blanckii Poselger, Allg. Gartenz., 21: 134, 1853
Echinocereus berlandieri Small var. blanckii P. Fournier, Cact. Pl. Grasses, p. 21,1935
Echinocereus procumbens (Engelm.) Lem. var. longispinus Hirscht, Monatsschr. Deutsch. Kakt.-Ges., 12: 135, 1902

Jméno bylo zvoleno na počest pěstitele a popularizátora kaktusů P. A. Blancka, který žil v polovině 19. století v Berlíně a byl přítelem významného botanika tehdejší odborné scény, H. Poselgera.

Popis

Rostlina trsovitá, zprvu se vzpřímenými, později poléhavými, na boku kořenícími větvemi, jednotlivé stonky 50- 175 mm dlouhé a 20-30 mm široké, na průřezu pěti- až osmihranné, tkáň měkká, slizovitá. Žeber 5-8, přímá nízká, ale dobře patrná, pod areolami zesílená, pokožka hladká, lesklá, světle až žluto zelená, na prudkém slunci s bronzovým nádechem; areoly asi 2 mm velké, kruhovité, 10-15 mm od sebe vzdálené, bělavé. Okrajové trny paprskovitě rozprostřené, v počtu 6-9, jehlovité, tenké, přímé 6-12 mm (vzácně až 20 mm) dlouhé, tří horní silnější bílé, s tmavými hroty, dolní tenčí až štětinovité, sklovitě bílé; středové trny 1-6, až 20-25 mm dlouhé, o poznání silnější než okrajové, s cibulkovitě ztlustlou bází, přímé, odstávající, hladké, bělavé, na temeni v mládí intenzívně kávově hnědé, záhy šednoucí, vždy s tmavším hrotem. Květy široce nálevkovité, až 50 mm dlouhé a 50-85 mm široké, květní lůžko porostlé hnědavými šupinami s areolami a štětinovitými bělavými až hnědavými trny a bílou vlnou, vnější okvětní lístky úzce kopinaté, oblé, jemně vroubkované, fialově červené až bronzově nazelenalé, vnitřní okvětní lístky kopinaté, celokrajné, až 12 mm široké, nejširší blízko vrcholu, špičaté, fialově růžové až karmínové, při bázi často tmavší; nitky tyčinek purpurově růžové, prašníky sytě žluté, bliznové laloky zelené. Plod vejčitý, až 25 mm dlouhý a 12-20 mm široký, zelenavý až bronzově červený, ve zralosti se snadno odlučitelnými aureolami a bělavými až rezavými štětinovitými trny. Semena vejčitá, asi 1 mm dlouhá a 0,5 mm široká, s černou bradavičnatou testou.

Variety a formy

Vymezení tohoto druhu je obtížné a někteří, zejména evropští botanikové (Taylor, Hunt) jej neuznávají jako samostatný taxon a spojují jej s dalšími příbuznými, např. s E. enneacanthus, E. berlandieri, aj. Přidržuji se zde koncepce H. Bravo z roku 1991, která jej považuje za dobře vymezitelný druh. Existují i další kombinace, které však nepovažuji za přijatelné (viz Poznámky).

Výskyt a rozšíření

Poměrně značný areál rozšíření sahá od jihu USA, Texas (Starr a Hidalgo County) až do severního Mexika (státy Tamaulipas a San Luis Potosí). Jako typové naleziště je udáno Camargo, Tamaulipas, také jej lze nalézt u Jaumave a Matehuala v San Luis Potosí, i u osady Dr. Arroyo v Nuevo León. Roste na kamenitých a jílovito-písčitých půdách, na plochých naplavených lavicích, také ale na skalnatých podkladech na svažitých terénech. Roste jak na plném výsluní tak i v polostínu pod ochranou nízkých keřů a stromů a růžicovitých druhů z rodů Agave, Hechtia a jiných xerofilních rostlin.

Poznámky

Třídění skupiny "zelených" echinocereusů je kromobyčej obtížné. Kdysi pro tuto skupinu navrhl K. Schumann jméno "Pentalophi'" později se objevují další návrhy zejména z Anglie (N. P. Taylor), který navrhl sekci "Echinocereus'" a z Německa k nám přišlo členění W. Bluma, který E. blanckii jako synonymum pro E. berlandieri zařadil do sekce Costati.H. Bravo spekuluje s možností přiřadit k tomuto druhu (E. blanckii) ještě také E. leonensis Matths. ze státu Nuevo León. Ten se však vyznačuje podzemními výhony, menším počtem trnů a jinak utvářenými květy, a výskytem pouze v okolí města Monterrey.Také E. pentalophus je další charisma, těžko přesně oddělitelné od E. blanckii. Zdá se, že se v tomto případě jedná o jižněji se vyskytující provenience příbuzných taxonů, které jsou v rozšíření omezeny na náhorní středomexickou plošinu Anáhuac.Zajímavé jsou návrhy L. Bensona, který k E. blanckii přiřazuje i texaské (severní) provenience plazivých měkkomasých echinocereusů se žlutočervenými květy - E. blanckii var. papillosus (Linke) Benson a E. blanckii var. angusticeps (Clover) Benson. Toto spojení se však zdá být násilné a není obecně přijímáno.V přírodě produkují husté porosty trsovitých rostlin velké množství "ovoce", zelenožlutých vonných plodů, které jsou odpradávna místními obyvateli sbírány jako "alicoche" a využívány k jídlu. Naproti tomu rostliny samotné lidé moc rádi nemají, hlavně kvůli sliznatým stonkům, které se při rozšlápnutí táhnou jako slimáci a jsou obecně nazývány "pavoso'" což je ošklivý, těžko přeložitelný výraz. Vedle tvaru jména "blanckii", který zde pro rostlinu používám ve shodě se jménem použitým v dávných dobách na počest pana Blancka, objevuje se zejména ve starší literatuře i transkripce "blankii'" což je chybný tvar.

Literatura

Benson L., The Cacti ofthe United States and Canada, p. 621, 941, 1982
Blum W., Lange M., Rischer w: et Rutow J., Echinocereus: Monographie, p. 144-146, 1998
Bravo-Hollis H. et Sánchez-Mejorada H., Las Cactáceas de México, 2: 52, 1991
Taylor N. P., The genus Echinocereus, 80-82, 1985
Taylor N. p" Nomenclatural adjustements in Copiapoa, Echinocereus, Escobaria and Praecereus, Cactaceae Consensus Initiatives, no. 3, p. 8-10, 1997

Pěstováni

V našich podmínkách se jedná o dobře rostoucí a prosperující druh, který nevyžaduje zvláštních opatření. Vyhovuje mu běžný kaktusový substrát a nepravidelná zálivka. Doporučuji umístění na plném slunci a jen nepravidelnou mírněnou zálivku. Pak narůstají pevné a silně otrněné stonky, které zůstávají vzpřímené a nepoléhají, a které také nasazují ochotněji poupata a koncem jara bohatě kvetou. Množí se snadno vegetativně, odříznutím postranních výhonů, které mají na spodní straně často už založeny čekací kořeny. Určitou nevýhodou je slizovitá, šlemovitá konsistence vnitřních pletiv stonku, řízky po oddělení dlouhý čas roní tyto slizy. Po zaschnutí však potíže končí.Výsev semen a pěstování semenáčů také nepřináší potíže a z početnějších výsevů můžeme vybrat nejkrásněji kvetoucí i nejodolnější rostliny. Zimujeme zcela na sucho, po seschnuti a scvrknutí snáší rostliny i poklesy teploty mírně pod bod mrazu.Koncem 20. století u nás byly zaznamenány i jedinci, kvetoucí stříbřitě bílými květy s nazelenalými květními středy, tyto rostliny je však dále možné množit pouze vegetativně řízkováním.

Foto na lokalitě Pavel Pavlíček, text Jan Říha.

Autor: Super User

Echinocereus bristolii Marshall subsp. floresii (Backeberg) Blum et Lange in Blum et al., Echinocereus: Monographie, p. 353, 1998
Echinocereus floresii Backeb., Blatter ror Sukkulentenkunde, 1: 5, 1949
Echinocereus sciurus (Brandegee) Dams var.floresii (Backeb.) N. P. Taylor, The genus Echinocereus, p. 115, 1985
Echinocereus sciurus (Brandegee) Dams subsp. floresii (Backeb.) N. P. Taylor, Cactaceae Consensus Initiatives, 3: 10, 1997
Echinocereus sciurus (Brandegee) Dams var.floresii (Backeb.) N. P. Taylor, Echinocereus, p. 353, 1998
Echinocereus scopulorum Br. et R., The Cactaceae, 3: 30,1922 (pro parte?)

Jméno druhu "bristolii" bylo užito na počest amerického sběratele a znalce, Barkley Bristola, žijícího v Nogales, v Arizoně. R. Flores, po kterém dostal jméno poddruh, byl americký pěstitel kaktusů v Spreckels, v Kalifornii, cestoval a sbíral kaktusy s F. Schwarzem.

Popis

Rostliny odnožující, často do trsů, s mrkvovitými ztlustlými dužnatými koleny, jednotlivé stonky válcovité, až 100 mm dlouhé a 30-40 mm široké, žeber většinou 13, nízká plochá, zaoblená. Areoly eliptické, asi 3 mm dlouhé, asi 5 mm od sebe vzdálené, zprvu s bělavou plstí později nahé a spíše protáhlé. Okrajových trnů většinou 25, jehlovité, 5 horních kratších asi 2 mm dlouhé, postranní a dolní delší až 8 mm, pektinátně pravidelně ploše rozprostřené do roviny, na bázi bělavé, ve střední části kávově hnědé na hrotu hnědé až černé; středový trn 1, většinou jen v mladých areolách, tence šídlovitý, asi 10 mm dlouhý, přímý, odstávající, na starších areolách opadávající. Květširoce nálevkovitý, 60-70 mm dlouhý a široký, květní lůžko válcovité, zelené, porostlé oválnými areolami s bílými odstávajícími štětinovitými trny, okvětní lístky asi 15 mm dlouhé, lopatkovité, celokrajné, na vrcholu zašpičatělé, mírně zvlněné, asi 15 mm široké, sytě růžové, s patrným tmavším středním proužkem. Plod vejcovitý, zelený, ve zralosti pukající, vysýchavý, se snadno odlučitelnými areolami. Semena kulovitá, asi 1,2 mm velká, s černou bradavičnatou testou.

Variety a formy

Taxon byl zprvu veden jako samostatný druh E. floresii z pobřeží kontinentálního Mexika. Později byl přeřazen k několika druhům z poloostrova Baja California. Nejčastěji je zařazován jako varieta či poddruh k E. bristolii (W. Blum et al.) či E. sciurus (N. P. Taylor). Areál rozšíření je malý, proměnlivost tohoto taxonu nepatrná,

Výskyt a rozšíření

Echinocereus bristolii subsp. floresii je znám jen z malé oblasti na pobřeží Kalifornského zálivu. na pevninské straně, ve státu Sinaloa. Mexiko. Typová lokalita (neotypu) byla udána z okolí přístavního města Topolobambo, kde roste na nízkých pahorcích a na pobřežních útesech a kopcích, většinou na tufových horninách. V současnosti známe několik dalších míst výskytu. Bahía Navachiste, Bahía Topolobambo a v jejich okolí. Od pobřeží vystupuje kaňony a stržemi na úbočí pobřežních hor, a to až do nadmořské výšky asi 700 m. Roste zejména v křovinatých formacích typu matorral, kde osídluje volná místa na kamenitých podkladech, kde chybí konkurující vyšší vegetace dřevin.Nezřídka však najdeme rostliny i ve stínu pod keři a pod nízkými stromy, nebo v trsech trávy. Do sbírek specialistů se nejčastěji dostávaly pod polními čísly HK 1036; 1071 aj.

Poznámky

Echinocereus bristolii (typová varieta) je rozšířen na poloostrově Baja California Sur, v jeho jižní části, a na některých ostrovech v Kalifornském zálivu. Poddruh subsp. floresii je omezen na pevninu, na poměrně malou oblast v suchých teplých zátokách. Je tu určitá obdoba výskytu i jiných kaktusů - Mammillaria insularis a M. boolli, které se také objevují na obou březích Kalifornského zálivu, jsou si velmi podobné a někteří odborníci je považují za dva samostatné druhy, jiní za druh jediný. První rostliny objevil W. Schwarz začátkem padesátých let minulého století a poslal je do Evropy C. Backebergovi.Již tehdy se objevily názory (W. T. Marshall), že se jedná o taxon příbuzný k E. pectinatus (E. pectinatus var. bristolii (Marshall) Marshall).E. bristolii je řazen do příbuzenstva E. rigidissimus. je však dobře charakterizovatelný svými štíhlými stonky a jednobarevnými růžovými květy. Příbuzenské vztahy najdeme také při porovnání s E. websterianus, který pochází z ostrovů ležících severněji v Kalifornském zálivu, ten má však podstatně masivnější stonky, kartáčovitě odstávající žluté tmy a šeříkově růžové květy.

Literatura

Backeberg C., Die Cactaceae, 4: 2023-2024.1960
Backeberg C., Das Kakteenlexikon, p. 123. 1966
Blum W., Lange M., Rischer W. et Rutow J., Echinocereus  Monographie. p. 350-354. 1998
Bravo-Hollis H. et Sánchez Mejorada H., Las Cactáceas de México, 2: 53, 1991
Marshall W. T., The saguaroland Bulletin, p. 16, 1956
Taylor N. P., The genus Echinocereus, p. 113-115, 1985

Pěstování

Jako zástupce z přímořských oblastí Kalifornského zálivu je to druh citlivější. s vysokými nároky na teplo a na umístění na slunci. Nejlépe vyhovuje minerální substrát a nepravidelná zálivka. Vzhledem k přímořskému (vyrovnanějšímu a teplejšímu klimatu) původu zimujeme při teplotách nad 10°C a pokud možno na světle. Ani optimálních podmínkách však neroste příliš rychle a semenáče dospívají až po 5-7 letech. V našich sbírkách je zastoupen poměrně vzácně, nejspíše je důvodem skutečnost, že se jedná o málo známý taxon. Množení výsevem semen není příliš snadné, pro citlivost klíčenců a semenáčů k houbovým infekcím, zejména plísním rodů Botrytis a Fussarium. Lze doporučit raději pomalejší a "tvrdou" kulturu, s dostatkem slunečního požitku a celodenním větráním. Luxuriantní podmínky mají naproti tomu většinou za následek rychlý nárůst ..zelené" hmoty, ale schopnost kvetení a odolnost proti houbovým onemocněním se tím snižují, dospívání se opožďuje. Ztráta kořenů, zejména u větších rostlin má za následek dlouhodobé omezení až zastavení růstu, deformaci nových přírůstků atp.

Text Jan Říha. foto Pavel Pavliček ve vlastní sbírce.

Autor: Super User

Echinocereus stoloniferus W. T. Marshall, Cact. Succ. J. US, 9: 159-160, 1938

Jméno druhu ukazuje na schopnost tvorby podzemních stonků, výhonků (stolonů), kterými rostlina odnožuje a tvoří posléze skupiny a trsy.

Popis

Stonek větvený většinou podzemními odnožemi - stolony, trsovitý, tvořící kolonie, jednotlivé větve stonku válcovité, až 300 mm dlouhé a až 80 mm široké, pokožka tmavě olivově zelená; žeber 11-16, plochá, 20-60 mm vysoká, slabě bradavičnatá nebo hrbolatá. Areoly kruhovité, asi jen 2 mm široké, zprvu bíle vlnaté, později lysé. Okrajové trny v počtu 8-13, přímé, jehlovité, někdy přitisknuté k žebrům, až 15 mm dlouhé, šedavé až bělavé, s tmavším až černým hrotem; středové trny v počtu 1-5, silnější než okrajové, dolní vždy nejdelší, až 25 mm dlouhé, hnědé až tmavě šedé. Květy vyrůstají blízko temene, krátce nálevkovitého tvaru, asi až 75 mm dlouhé a 80-100 mm široké; květní trubka asi 40 mm dlouhá; vnější okvětní lístky trojúhelníkovité až eliptické, špičaté, načervenalé s tmavším koncem, špička často zasychá, vnitřní okvětní lístky ve 2 řadách, široce obvejčité až široce kopinaté, asi 25-34 mm dlouhé a 10-25 mm široké, celokrajné, někdy mírně nepravidelné, světle žluté, na spodní straně se zelenavým středovým proužkem, prašníky tmavší, nitky tyčinek světle žluté, bliznové laloky v počtu 9-10, tmavě zelené. Plodkulovitý, načervenalý, otrněný. Semena široce vejčitá, asi 1 mm dlouhá, testa silně bradavičnatá, černá.

Variety a formy

Nigel Taylor rozčlenil druh na var. stoloniferus, a var. tayopensis (W. T. Marshall) N. P. Taylor (Kew Mag., 2: 258, 1985).Tento náhled však není všeobecně přijímán a ve sbírkách najdeme oba taxony vedeny jako samostatné druhy. Určité oprávnění považovat oba taxony za samostatné druhy tu je, protože kromě morfologických znaků, kdy je rozeznáme na první pohled, je zde výrazný rozdíl v oblasti rozšíření. Každý z taxonů roste v rozdílném říčním systému, které sice patří do Pacífického povodí, přesto jsou od sebe izolovány horami a horskými lesy.

Výskyt a rozšíření

Echinocereus stoloniferus pochází ze severu Mexika, ze státu Soriora. Původni i současné nálezy jsou známy a dokladovány z okolí Guirocoba z pohoří Sierra Saguaribo u osady Bacachaca. asi 1200-1700 m n.m.. Roste zde na vápencových příkrých skalách. útesech i na výchozech podložní horniny v lesních formacích s borovicemi a jedlemi. často v polštářích humusu a jehličí.

Poznámky

Echinocereus stoloniferus je dobře určitelný jak podle vzhledu stonku, podzemních výhonů, tak i květů. Příbuznost k E. tayopensis je jistě zřetelná, ale stejně tak je možné najít podobné a jistě i příbuzné formy dalších druhů. E. subinermis S.-D. a E. ochoterenae J. G. Ortega, které rostou jižněji ve státě Sinaloa v podobných podmínkách. E. stolonifereus byl nazván podle podzemních výhonů, odnoží, které mohou dát vznik novým nadzemním stonkům i několik decimetrů daleko od mateřské rostliny. Je to příznačný znak, ale je možné se s ním setkat i u jiných druhů (např. u E. rayonensis; E. parkeri). i když mnohem vzácněji a stolony nejsou tak výrazné a jsou podstatně kratší.

Literatura

Backeberg C., Die Cactaceae, 4: 2018-2020, 1960
Benson L., The Cacti of the United States and Canada, p. 602, 1982
Blum W., Lange M., Rischer W. et Rutow J., Echinocereus: Monographie. p. 233-235, 1998
Bravo-Hollis H. et Sánchez Mejorada H., Las Cactáceasde México, 2: 54, 1991
Taylor N. P., The genus Echinocereus, p. 110-113, 1985

Pěstování

Echinocereus stoloniferus, vyžaduje stejné podmínky jako ostatní kaktusy Sonorské či Chihuahuašské pouště, tj. suché a chladné přezimování, nepravidelnou zálivku během období růstu, tj. od jara do podzimu. V přírodě je během zimy vystaven i nízkým teplotám, avšak dlouhodobé poklesy teploty pod nulu vedou k poškození stonků. Kaňonovitá údolí, kde tento druh roste, jsou chráněna před zimními severáky, je zde mnohem vyrovnanější klima než na náhorních plošinách středního a severního Mexika. Ve srovnání s ostatními druhy rodu Echinocereus  je obtížnější přinutit rostliny ke kvetení. Semenáče dospívají až po více letech a poupata nasazuji nejlépe po zimování na světle. Moje osobní zkušenost s rostlinami, které mi před 40 lety poslal Dále Morrical patří sice k letitým, historickým, ale platí stále, že kvetením se tento druh nedá zařadit k "ochotně nasazujícím" (na rozdíl od E. tayopensis, E. subinermis, či E. ochoterenae). Semena se proto neobjevují v nabídkách příliš často. Snadné je však vegetativní množení.

Foto Pavel Pavlíček ve vlastní sbírce. text Jan Říha.

Autor: Super User

Escobaria vivipara (Nuttall) Buxbaum var. arizonica (Engelmann) D. R. Hunt, Cact. Succ. J. (GB), 40: 13, 1978
Mammillaria arizonica Engelm. in W. H. Brewer et S. Watson, Pl. Wheeler, 9, Geological Survey of California, Botany, 1: 244, 1876
Cactus radiosus (Engelm.) J. M. Coulter var. arizonicus (Engelm.) J. M. Coulter, Contrib. U.S. Nat. Herb., 3: 121, 1894
Mammillaria radiosa Engelm. var. arizonica (Engelm.) K. Sch., Gesamtbeschr. Kakteen, 481,1898
Coryphantha arizonica (Engelm.) Br. et R., The Cactaceae, 4: 45,1923
Mammillaria vivipara (Nutt.) Haw. var. arizonica (Engelm.) L. D. Benson, Proc. Calif. Acad. Sci., ser. 4, 25: 263, 1944
Coryphantha vivipara (Nutt.) Br. et R. var. arizonica (Engelm.) W. T. MarshaIl, Desert Bot. Gard. Arizona, Sci. Bull., 1: 94, 1950
Escobaria arizonica (Engelm.) Buxb., Osterr. Bot. Zeitschr., 98: 78,1951

Taxon byl pojmenován podle místa prvních sběrů a nejčastějšího výskytu - Arizona.

Popis

Stonek zpočátku jednotlivý později trsovitý, vytvářející shluky až 1 m široké a 0,25 m vysoké, jednotlivé stonky kulovité až vejcovité, tmavě zelené, 70-110 mm dlouhé, 65-75 mm široké; bradavky vzpřímené, válcovité, 12-21(-25) mm dlouhé s hlubokou brázdou na svrchní straně; areola kruhovitá, 1,5-3,0 mm široká; trny četné, částečně zahalující stonek, středových trnů 2-6, 15-19 mm dlouhé, šídlovité, hnědavé až temně hnědé či tmavě červenohnědé, při bázi světlejší, někdy až bílé, středové trny v mládí často chybějí; okrajové trny v počtu 15-21(-30), 10-20(-30) mm dlouhé, štíhlé, tuhé, na průřezu okrouhlé, bílé. Květ nálevkovitý, 30-44(-70) mm široký, 20-37 mm dlouhý, tmavě červenofialový, někdy světle fialový, jícen zřídka zelený; vnější okvětní lístky brvité; vnitřní okvětní lístky 25-32 mm dlouhé, cca 4,8 mm široké, čárkovité až kopinaté; nitky bílé až světle fialové, prašníky oranžové; blizna bílá až světle fialová, bliznových laloků 8-10. Plod zelený, šťavnatý, kyjovitý, 15-18 mm dlouhý, 10-11 mm široký, pokožka poloprůsvitná. Semena ledvinovitá, hnědá, 1,70-2,25 mm velká.

Variety a formy

Rostliny Escobaria vivipara var. arizonica zaujímají velké území jihozápadu USA s různými nadmořskými výškami a proto se jedná o taxon s velkým rozsahem variability. Od nominátní variety se liší především výraznějším tmavším celkovým vzhledem, robustnějším vzrůstem, ale především výrazně většími semeny. Escobaria vivipara var. vivipara na rozdíl od var. arizonica roste v nižších nadmořských výškách. Obecně lze však říci, že oprávněnost popisované variety není až na výjimky zpochybňována (např. E. F. Anderson 2001).Areál výskytu var. arizonica se překrývá s výskytem dalších variet okruhu Escobaria vivipara. V Nevadě a Kalifornii jsou to variety desertii, rosea a v současné době jako druh uznávaná Escobaria alversonii, v severozápadní části Arizony pak variety kaibabensis a buoflama, v jihovýchodní části Arizony se dotýká výskytu var. bisbeeana a na pomezí Arizony a Nového Mexika se prolíná s var. neo-mexicana. Vzájemné rozdíly mezi jednotlivými varietami byly podrobně popsány P. C. Fischerem (1980).Var. arizonica má nejblíže k varietám kaibabensis a rosea, které lze považovat pouze za její extrémní formy, var. kaibabensis je menší, roste obvykle solitérně, disponuje větším počtem okrajových trnů a má o něco menší semena, var. rosea je nepatrně menšího vzrůstu, s větším počtem středových i okrajových trnů.

Výskyt a rozšíření

Typové rostliny byly sbírány v americkém státě Arizona. Celkový areál výskytu je však rozsáhlý a zaujímá západní Kalifornii, jihozápadní Nevadu, jižní Utah, jihozápadní Colorado, téměř celé území Arizony a zasahuje i do severozápadního Nového Mexika.Escobaria vivipara var. arizonica roste na travnatých pláních, v porostech šalvějí, v hustých porostech keřů nebo zakrslých stromů, ale i v jalovcových či borových lesích (např. ]uniperus osteosperma, Pinus edulis), v nadmořských výškách 1180-2400 m. Podklad tvoří žuly a čediče, půdy jsou písčité a kamenité. V oblastech, kde roste var. arizonica se mimo jiné vyskytují, např. v Utahu, Echinocereus triglochidiatus subsp. mojavensis, Sclerocactus parviflorus, Pediocactus simpsonii, Opuntia erinacea var. utahensis, O. polyacantha, v Arizoně mimo jiné i Toumeya papyracantha nebo Calochortus nuttallii z čeledi Liliaceae.

Poznámky

Rostliny byly poprvé sbírány v Arizoně v letech 1865-1872 Cousem, Palmerem, Bischopem a v letech 1871-1875 Johnsonem a Parrym v Utahu. Na základě sběrů z Arizony ji v roce 1876 popsal G. Engelmann jako Mammillaria arizonica. Zpočátku byla některými botaniky řazena jako varieta k taxonu radiosa, od roku 1923 je však vedena již jako samostatný druh nebo jako varieta taxonu vivipara podle aktuálního zařazení do rodů Mammillaria, Coryphantha či Escobaria. Do rodu Escobaria zařadil tento taxon poprvé F. Buxbaum v roce 1951, a to jakosamostatný druh v rámci podrodu Pseudocoryphantha. N. P. Taylor (1983, 1986) ji pak ve svém rozčlenění rodu Escobaria řadí do stejnojmenné sekce.Přestože varietu arizonica v současné době někteří botanici neuznávají (např. E. F. Anderson 2001), jedná se vzhledem k výraznějším rozdílům vůči ostatním varietám o akceptovatelnou samostatnou varietu.

Literatura

Anderson E. F., The Cactus Famíly, Portland, Oregon, p. 131, 2001
Backeberg C., Die Cactaceae, 5: 2996-3004,1961
Benson L., The Cacti ofthe United States and Canada, p. 822-833, 961,1982
Coulter J. M., A preliminary revision of the North American species of Cactus, Anhalonium, and Lophophora, 1894
Fischer P. C., The varieties of Coryphantha vivipara, Cact. Succ. J. (US), 52: 186-191, 1980
Richterová I., Variety Escobaria vivipara (Nutt.) F. Buxbaum v Arizoně a okolí, Kaktusy, 38: 34-36, 2002
Šedivý V., Synopsis jmen okruhu Escobaria vivipara, Aztekia 4/3-4: 9-15, 1981
Šedivý V., Rod Escobaria Br. et R., Atlas kaktusů 1990, příloha
Taylor N. P., Die Arten der Gattung Escobaria Britton & Rose, Kakt. und and. Sukk., 34: 76-79, 120-123, 136-140, 1983
Vereš G., Mrazuvzdorné kaktusy Severnej Ameriky, Poříčany, p. 118-123, 2003

Pěstováni

I když se jedná o velmi odolné rostliny, které ve své domovině snášejí i velmi velké výkyvy teplot, včetně poklesů hluboko pod bod mrazu, nejedná se o rostliny, které by bylo možné v našich podmínkách pěstovat celoročně ve volné kultuře. Jedná se však o mrazuvzdorné rostliny, které lze v zimním období ponechat v nevytápěném skleníku. Pro úspěšné pěstování je nutné zajistit rostlinám sluncem exponované stanoviště, pokud možno s velkými výkyvy teplot v průběhu dne a noci, dále pak minerálni substrát a nepravidelnou zálivku. Na podzim a brzy z jara je třeba se vyvarovat nevhodné zálivky, protože kořenový systém Escobaria vivipara var. arizonica je citlivý na přetrvávající vlhkost substrátu v kombinaci s nízkými teplotami.

Foto Gabriel Vereš ve vlastní sbírce, text Jan Mynář.

Autor: Super User

Escobaria vivipara (Nuttall) P. Buxbaum var. kaibabensis (P. C. Fischer) N. P. Taylor, Kakt. und and. Sukk., 34: 139, 1983
Coryphantha vivipara (Nutt.) Br. et R. var. kaibabensis P. C. Fischer, Cact. Succ. J. (US), 51: 287, 1979

Taxon byl pojmenován podle oblasti výskytu - Kaibab Plateau, nacházející se v severozápadní Arizoně.

Popis

Stonek nejčastěji jednotlivý, jen zřídka odnožující, stlačený, zploštěle kulovitý, modrozelený, 40-70 mm dlouhý, 50- 66 mm široký; bradavky 13-16 mm dlouhé s brázdou na svrchní straně, areola kruhovitá, 2 mm široká. Četné trny zahalují stonek; středové trny v počtu (0- ) 1-6, 9-15 mm dlouhé, na průřezu okrouhlé, zřídka eliptické, často jemně ochmýřené, rozprostřené až přiléhavé, příležitostně jeden odstávající zpravidla j: uprostřed, bílé až tmavě oranžové nebo černé, obvykle matné nebo středně lesklé; okrajové trny v počtu (14-) 21-26 (-37), 8-16 mm dlouhé, štíhlé, zploštělé, obvykle jemně ochmýřené, paprsčitě uspořádané až nazpět zahnuté, bílé se světle až tmavě oranžovou špicí. Květ 28-45 mm široký, 25-33 mm dlouhý, bledě až světle růžově fialový, na bázi často světlejší, objevuje se na temeni; vnější okvětní lístky s obrvenými okraji; vnitřní okvětní lístky v počtu 30-44, asi 20-30 mm dlouhé, 2-3,5 mm široké, čárkovité až kopinaté, celokrajné, matné až lesklé; nitky bílé až velmi světle fialové, prašníky oranžové; čnělka bílá, blizna bílá až celá světle fialová, bliznových laloků 5 - 9, obvykle však 7. Plod zelený, šťavnatý, kyjovitý, 12-23 mm dlouhý, 7-10 mm široký, pokožka hladká, poloprůsvitná. Semena ledvinovitá, hnědá, 1,45-1,85 mm velká.

Variety a formy

V současné době jsou rostliny z okruhu Escobaria vivipara členěny dvěma různými způsoby. První přejímá koncepci P. C. Fischera (1980), který rozeznává na základě dlouholetých polních pozorování celkem 9 variet a 2 formy. Podle druhé koncepce (např. E. F. Anderson 2001) je vyčleněn taxon desertii, kterému je přiřazen status samostatného druhu a ostatní variety a formy jsou považovány pouze za synonyma Escobaria vivipara. Varieta kaibabensis se od ostatních variet odlišuje velikostí, počtem trnů, barvou květu, tvarem okvětních lístků a velikostí semen. Nejblíže má k var. arizonica a rosea, přičemž rozdíly nejsou nijak výrazné. Varieta arizonica roste, na rozdíl od kaibabensis, převážně trsovitě, jednotlivá těla jsou robustnější a disponuje menším počtem okrajových trnů. Varieta rosea se liší rovněž trsovitým růstem, jednotlivé stonky jsou větší, má větší počet středových trnů, a především pak větší plody a semena. Otázkou však je, jestli tyto rozdíly opravňují samostatnost variet nebo zda se nejedná pouze o přirozenou variabilitu, ať už v rámci některé z variet nebo pouze nominátní var. vivipara.

Výskyt a rozšíření

Typové lokalita var. kaibabensis se nachází severozápadně od Jacob Lake, Coconíno Co.. Arizona, USA, v nadmořské výšce 1890 m. Zde ji poprvé sbíral P. C. Fischer (4094) v roce 1969, výskyt byl dále zjištěn na Kaíbab Plateau a v Houserock Valley, severně od Grand Canyon, Coconino Co. v Arizoně a v jižním Utahu, kde byla rostlina sbírána např. D. J. Fergusonem (DJF 1544) v Henry Mts., Garfield Co. Rozšíření taxonu lze však předpokládat i jinde na pomezí států Arizona, Utah a Nevada.Escobaria vivipara var. kaibabensis roste na travnatých pláních, mezi jalovci a borovicemi, v místech s častým výskytem pelyňku, na půdách s pH 6,6-7,7 složených z dolomitů, křemenců a vápenců, v nadmořských výškách 1800-2300 m. Ve stejné oblastí roste mimo jiné také Pediocactus simpsonii. P. paradinei, P. bradyi a Sclerocactus whipplei subsp. busekii, z nekaktusových sukulentních rostlin jsou to pak především Agave utahensis var. kaibabensis a Yucca baccata.

Poznámky

Skupina Escobaria vivipara pokrývá svým výskytem velký areál sahajíci od Kanady až po Mexiko. Tato skutečnost napovídá, že se jedná o velmi variabilní druh s mnoha taxonomickými a nomenklatoríckými problémy, jejichž rozsah přesahuje možností tohoto textu. Území výskytu var. kaibabensis se nachází v jihozápadní části celého areálu a překrývá se s areálem variety arizonica a zároveň úzce sousedí s jihovýchodním okrajem výskytu var. rosea. Jak už bylo výše řečeno, vzájemně jsou tyto variety blízce příbuzné. Dokonce lze říci. že v případě var. kaibabensis může jít pouze o extrémní formu var. arizonica. která se vyskytuje ve vyšších nadmořských výškách se sklonem k vytváření plošších stonků a která si ponechává juvenilní vzhled i v dospělostí. Oprávněnost variet arizonica, kaibabensis a rosea bude proto nutno potvrdit dalším podrobným polním pozorováním, popřípadě porovnáním s využitím moderních vědeckých postupů, např. pomocí analýzy DNA.

Literatura

Anderson E. F., The Cactus family, Portland, Oregon, p. 131, 2001
Lutz E. et Potschke A., Der Escobaria vivipara-Komplex im Überblick, Mitteilungsbl. AfM, 23: 75-82, 123-129, 1999
Fischer P. C., The varieties of Coryphantha vivipara, Cact. Succ. J. (US), 52: 186-191, 1980
Richterová I., Variety Escobaria vivipara (Nutt.) F. Buxbaum v Arizoně a okolí, Kaktusy, 38: 34-36, 2002
Šedivý V., Synopsis jmen okruhu Escobaria vivipara. Aztekia, 4/3-4: 9-15, 1981
Šedivý V., Rod Escobaria Br. et R., Atlas kaktusů, příloha, 1990
Taylor N. P., Die Arten der Gattung Escobaria Britton & Rose, Kakt. und and. Sukk., 34: 76-79, 120-123, 136-140, 1983
Vereš G., Mrazuvzdorné kaktusy Severnej Ameriky, Poříčany, p. 118-123, 2003

Pěstování

Escobaria vivipara var. kaibabensis je velmi odolná rostlina, kterou je možno ve středoevropských podmínkách pěstovat i ve volné kultuře, kde snáší poklesy teplot až k -23 °C. Předpokladem je však slunné stanoviště s minerálním substrátem, nepravidelnou zálivkou v době vegetace s omezením v měsíci červenci (letní stagnace) a v zimním období pak ochrana před nadměrnými srážkami. Při splnění těchto podmínek se jedná o ochotně kvetoucí rostlinu, která se odvděčí překrásnými pozdně jarními květy.

Foto Gabriel Vereš ve vlastní sbírce, text Jan Mynář.

Autor: Super User

Ferocactus pottsii (Salm-Dyck) Backeberg var. alamosanus (Britton et Rose) Unger, Kakt. und and. Sukk., 22: 187, 1971
Echinocactus alamosanus Br. et R., Contr. US Nat. Herb., 16: 239, 1913
Ferocactus alamosanus (Br. et R.) Br. et R., The Cactaceae, 3: 137, 1922

Jméno druhové bylo zvoleno na počest bratrů Johna a Fredericka Pottsů, kteří žili v polovině 19. století v Mexiku a posílali kaktusy do Evropy. Jméno variety alamosanus je odvozeno od místního jména pohoří, Montaňas de Alamos ("hory plné topolů") ve státě Sonora, Mexiko, kde byl tento taxon nalezen.

Popis

Rostlina jednotlivá, zřídka odnožující a trsovitá, stonek kulovitý, se zploštělým temenem, asi 250 mm vysoký a 300 mm široký, jasně zelený, žeber častěji 21, ostrá, přímá, mírně bradavičnatá, až 30 mm vysoká; areoly oválné, asi 15 mm dlouhé, plstnaté. Okrajových trnů většinou 8, jehlovité, přímé, paprskovitě rozestálé, 30-40 mm dlouhé, žluté; středový trn 1, přímý, odstávající, jehlovitý, až 60 mm dlouhý, žlutý s tmavším hrotem. Květ nálevkovitý, asi 45-50 mm velký, zevně porostlý oválnými, na okrajích obrvenými hnědavými šupinami, okvětní lístky jazykovité, celokrajné, špičaté, běložluté až žlutozelené barvy s načervenalou bázi, nitky tyčinek citrónově nazelenalé s narůžovělou bází. Plod soudkovitý, asi 25-30 mm dlouhý a 20 mm široký, porostlý obrvenými hnědými šupinami, ve zralosti červenavý, brzy vysýchavý. Semena asi 3 mm dlouhá a 2 mm široká, s hnědočernou hladkou lesklou testou.

Variety a formy

V minulém století byl tento taxon většinou považován za samostatný druh pod jménem F. alamosanus a v roce 1942 k němu George Lindsay přiřadil varietu platygonus Lindsay.Oprávněnost její existence však trochu narušuje skutečnost, že její autor uvedl stejné naleziště pro typovou i nově navrženou varietu, pohoří Los Alamos. Diferenční znaky uvedl: větší rozměry stonku (až 1 m výšky a 400 mm šířky), menší počet širokých žeber (asi 13-20). Možná, že je na místě úvaha, zda se nejedná jen o rostliny z míst bohatších na živiny, ze stínu a z vlhčích stanovišť, kde dorůstají větších rozměrů, než uváděl původní popis typové variety. Dnešní pohled na tuto varietu ji celkem realisticky spojuje s typovou varietou F. pottsii var. pottsii, tj. podstatně šířeji rozšířeným taxonem v severozápadním Mexiku.

Výskyt a rozšíření

Původní informace uvádějí omezený areál výskytu v horách Alamos u města Rancho Guirocoba, Sonora, Mexiko. Nalezen byl na několika místech např. u vesnice Cieneguita a v Caňon Negro (všechno v pohoří Alamos), asi 50 km východně od města Alamos. Roste v řídkých poloopadavých, až opadavých lesních formacích v sušších a teplejších, až "tropických" kaňonech vysýchavých potoků a řek směřujících do vnitrozemí ze Sierra Madre Occidental, do bezodtokých pánví a vysýchavých lagun. Nadmořská výška nalezišť se pohybuje okolo 800-1200 m, v údolních systémech jsou zde rostliny chráněny před zimními občasnými mrazovými vlnami, přicházejícími ze severu ("Nortes"), které jsou příznačné pro vnitrozemské náhorní plošiny severního až středního Mexika.

Poznámky

Ferocactus pottsii náleží do sekce Ferocactus, do skupiny F. pottsii, která je charakteristická velkými oválnými semeny. Na západním pobřeží Mexika roste několik dobře definovatelných taxonů. Na pobřeží a téměř v celém státě Sonora se na velkém areálu vyskytuje podobný a příbuzný F. emoryi, F. pottsii je jeho vnitrozemský příbuzný (vikariant), osídlující podobné stanovištní niky. Vzhledem k izolací vysokými horskými hřebeny Sierra Madre Occidental, kde jsou značné dešťové srážky a proto jsou hory porostlé hustým jehličnatým lesem a kaktusy tam existovat nedokáží, je populace F. pottsii var. alamosanus v Srra. de Alamos považována za drobnější, hustěji a silněji otrněný taxon, snadno odlišitelný od ostatních příbuzných. Sánchez Mejorada uvádí svůj nález mezi osadami Badihuarato, El Saucíto a Pitayitas, Sinaloa, s velmi krátkými silnými trny a 24 žebry, s výskytem na plném slunci.

Literatura

Backeberg C., Die Cactaceae, 6: 2739-2740, 1961
Bravo-Hollis H. et Sánchez Mejorada H., Las Cactáceas de México, 2: 53, 1991
Lindsay G., Cact. Succ. f., US, 14: 10-11, 1942
Taylor N. P., A review of Ferocactus Britton et Rose, Bradleya, 2: 19-38, 1984
Taylor. N. P., Additional notes on some Ferocactus species, Bradleya, 5: 95-96, 1987
Unger G., Die grossen Kugelkakteen Nordamerikas [Ferocactus und Echinocactus], p. 254-257, 1992

Pěstování

Poměrně velká semena klíčí během několika dnů, životnost si udržují více let. Klíčenci a semenáče jsou poněkud citliví na houbové choroby, zejména plísně rodu Botrytis a Fusarium a také větší rostliny trpí uhníváním kořenů, pokud nešetříme vodou a substrát necháme po delší dobu vlhký. Nutná je opatrná nepravidelná zálivka v období vegetace. Nelze doporučit umístění na plném sluncí, vhodnější je oslunění jen po část dne, mimo poledních hodin. Zejména jarní slunce při zvýšení teploty v uzavřených prostorách má za následek popálení pokožky a nepěkné defekty, které "vydrží" řadu let. Standardní minerální substrát, případně s malým přídavkem, asi 10 % humusu (rašeliny) - je zřejmě nejvhodnějším pěstebním mediem. Zimujeme při teplotách okolo 10°C a výše. V optimálních podmínkách dospívá do květní zralosti asi po 10-15 letech, když doroste velikosti asi 18-20 cm. Množeni výsevem semen je v současnosti jedinou možností, jak tento kaktus rozšířit mezi pěstitele.

Foto na přírodním stanovišti v roce 2002 Pavel Pavlíček (San Chose de Barranko, rostliny tu dosahuji výšky 50 cm a šířky asi 30 cm, GPS 25 42 59 / 1071909; PP 1186). Text Jan Říha.

Autor: Super User

Gymnocalycium acorrugatum Lambert, Succulenta, 67: 4,1988

Slovo ruga je latinského původu a doslovně znamená vráska. Jméno accorugatum (nezvrásnělý, bez záhybů - vrásek) je odvozeno z toho, že žebra rostliny nejsou přerušena příčnými rýhami, což je jev v rodu Gymnocalycium ojedinělý.

Popis

Stonek jednotlivý, ploše kulovitý, asi 45 mm vysoký a 75 mm široký, matně zelený až šedozelený, s poněkud vtlačeným temenem pokrytým vlnou a trny z nahloučených areol; kořen řepovitý. Žeber 9-10, přímých až lehce prohnutých, svislými rýhami zřetelně oddělených; hrbolce okrouhlé, vzájemně splývající, bez příčných rýh nebo brad; areoly okrouhlé, velké, 6-8 mm široké, zpočátku s bílou vlnou, později holé, 17-20 mm od sebe vzdálené. Okrajových trnů 7-9, rozprostřené ve 3-4 párech a jeden směřující dolů, zahnuté a vzájemně se proplétající, ostré, okrouhlého průřezu, až 30 mm dlouhé, mladé trny většinou kaštanově hnědé se žlutou bází, někdy černošedé s načervenalou bází, všechny později přecházející do šedavě bílé barvy s hnědou špicí; středové trny 1-2, robustní, směrem vzhůru zahnuté, až 35 mm dlouhé, zbarvené jako okrajové. Květy vyrůstají z mladých areol kolem temene, nálevkovité, asi 60 mm dlouhé a 60 mm široké; perikarpel asi 15 mm dlouhý a 10 mm široký, listově zelený, někdy více či méně s nádechem do purpurova, se zaokrouhlenými, bíle lemovanými šupinami s růžovou špičkou, 5 mm široký a 3-4 mm vysoký, postupně přecházejícími do vnějších okvětních lístků; vnější okvětní lístky kopisťovité, asi 30 mm dlouhé a 7 mm široké, narůžovělé bílé s nahnědle zeleným středním pruhem; střední okvětní lístky světle růžové s karmínově růžovým středním pruhem, kopisťovité se zašpičatělým koncem, 34 mm dlouhé a 6 mm široké; jícen silně karmínově zbarvený; primární tyčinky vyrůstají kolem pestíku, sekundární po celé stěně trubky květní,jsou nakloněny směrem k pestíku, nejvyšší jej překrývají, všechny tyčinky s červenou bází; prašníky světle žluté; pestík zelenkavě bílý, 12 mm dlouhý a 2 mm široký (20 mm spolu s bliznou); blizna světle žlutá, devítilaločná, mezi prašníky. Plod vřetenovitý, mechově zelený, šupinatý, šupiny s růžovým nádechem a jemným bílým lemem, 2-3 mm dlouhé a 1-2 mm široké. Semena džbánovitá, matně červenohnědá, 1,2-1,3 mm dlouhá a okolo 1 mm široká; testa hustě pokrytá pravídelně uspořádanými okrouhlými bradavkami, při okraji hila až lehce oválnými; hilumdlouze oválné, zahnuté, zesílený okraj pokrytý mechovitým žlutobílým pletivem.

Variety a formy

Od druhu, přes relativně značné rozdíly mezi jednotlivými populacemi a rozlehlý areál rozšíření, doposud nebyly popsány žádné variety a formy.

Výskyt a rozšíření
Rostlinu nalezl autor popisu, belgický kaktusář Jacques Lambert v listopadu 1983 a označil ji svým polním číslem JL 69. Lokalita se nachází v nadmořské výšce 850 m, poblíž města San Agustin de Valle Fertil, v centru stejnojmenné oblasti Valle Fertil, ležící v Argentině v provincii San Juan. Městečko San Agustin je postaveno na východních svazích zhruba ve středu severojižně orientovaného pohoří Sierra del Valle Fertíl. Toto pohoří na jižní straně přechází v Sierra de la Huerta a rozprostírá se na jihu od města Marayes severně až severozápadně až k národnímu parku lschigualasto (Valle de la Luna). Později byly objeveny další lokality. Areál rozšíření byl posunut především jižním směrem a zasahuje až do již zmiňované Sierra de la Huerta. První rostliny se vyskytují u vesnice Chudýma asi 50 km jižně od San Agustin. Opačně, na sever, jsou hlášeny nálezy okolo Usno. Rostliny se nacházejí na kamenitých svazích, v řidší trnité buši. Kaktusovou doprovodnou vegetaci v celém areálu rozšíření tvoří Gymnocalycium saglionis, G. schickendantzii, G. riojense subsp. kozelskyanum var. sanjuanense, dále pak Trichocereus terscheckii, Echinopsis leucantha a .Tephrocactus articulatus

Poznámky

Trvalo poměrně dlouhou dobu než se rostliny Gymnocalycium acorrugatum rozšířily i v našich sbírkách. Prvně se o nich zmiňuje Dr. Schütz, který obdržel dva semenáčky přímo od autora popisu pana Lamberta. Kromě znaku vedoucího k pojmenování rostliny (žádné příčné rýhy) si všímá především zprohýbaných trnů a jejich zvláštní kaštanové barvy.Na konci devadesátých let se nabídka semen tohoto druhu značně rozšířila, díky nabídce semen i rostlin od Chucuma (GN 89-15/550, VS 32, LF 141...), ale i díky nabídce od našich sběratelů, kteří distribuovali semena pocházející z typové lokality (VS 34, LF 142). V současné době je v českých sbírkách dostatek kvetoucích zástupců tohoto druhu. Podrobnější studium druhu ukazuje na blízkou příbuznost s Gymnocalycium castellanosii Backeb., s nímž jej pojí i sousední areály výskytu. Odlišují je především semena. U G. acorrugatum je testa matná, zatímco u G. Castellanosii lesklá. Tvar a velikost semen je podobná. Příbuznost s G. castellanosii je zvláště patrná především u populace rostlin od Chucuma, kde se podle mých pozorování u některých rostlin vyskytují i semena s částečně lesklou testou. Důležitý je i poznatek, že u některých z těchto rostlin jsou žebra zvrásnělá, chybí tedy markantní hlavní znak G. acorrugatum - přlčnými rýhami nepřerušená žebra! Tato populace by nejspíš mohla získat statut variety.

Literatura

Neuhuber G., Die schonsten Fundorte, Gymnocalycium, 15(2), A+B, 2002
Schütz B., Gymnocalycium acorrugatum Lambert, Monografie rodu Gymnocalycium (Dodatek), p.5-6, 1988
Schütz B., Gymnocalycium acorrugatum Lambert, Gymnofil, 21: 1-2, 1992

Pěstování

Rostliny nevyžadují zvláštních pěstitelských podmínek. Platí pro ně obecně platné zásady, praktikované především u jihoamerických rodů, to znamená chladnější zimování a především účinné větrání v letních vedrech. Při zajištění těchto podmínek nedochází k letní stagnaci a rostliny je možné držet pravidelnou zálivkou ve stále vegetaci.

Na snímcích Vladimíra Šormy je rostlina se sběrovým číslem VS 32, ze sbírky autora z lokality od Chucuma.  Text Vladimír Šorma.

Autor: Super User

Gymnocalycium neuhuberi H. Till et w: Till, Gymnocalycium, 5: 59-60, 1992

Rostlina byla pojmenována podle jejího nálezce - rakouského specialisty na rod Gymnocalycium - Gerta Neuhubera, narozeného v roce 1939 v Německu.

Popis

Stonek jednotlivý, zploštěle kulovitý, až 48 mm vysoký a 70 mm široký, většinou s otrněným, málo proláklým temenem; kořeny rozvětvené; pokožka šedozelená, matná, jemně zrnitá. Žebra v počtu 9-12, oddělená od sebe vlnitými podélnými rýhami a hlubokými, příčnými zářezy, rozdělena v pětihranné, někdy také bradavčité bradavkovité hrboly s malou, tupou bradou; hrboly na bázi rostliny zploštělé, 15-20 mm široké; areoly okrouhlé až oválné, asi 6-7 mm široké, poněkud prohloubené, 15-20 mm od sebe vzdálené, zprvu s krátkou vlnatou plstí, záhy lysé. Trny šídlovité, tuhé, většinou na bázi ztlustlé, paprskovitě postavené, přímé nebo lehce zahnuté; středový trn 1 (u mladých rostlin), nebo 4 (u starých rostlin), postavené do kříže a poněkud delší než trny okrajové; okrajových trnů 9, horní dva páry kratší než dolní a jeden trn směřující dolů; všechny trny žluté, příležitostně ale také tmavší (oranžové až hnědé). Květy vyrůstající z mladých areol blízko temene, krátce nálevkovité, okolo 30 mm dlouhé a široké, barvy lila; perikarpel krátký až slabě konický, 6-7 mm dlouhý a 9-10 mm široký, světle zelený a lesklý se šupinami s nahnědlou špičkou; vnější okvětní lístky kopisťovité, až 21 mm dlouhé a 6 mm široké, lila s poměrně širokým, zeleným středním proužkem; vnitřní okvětní lístky kopinaté, směrem k bázi květu se zmenšující (z 20 mm ubývají na 13 mm délky); dolní 2 řady tyčinek přiléhají k čnělce, ostatní uspořádané kolem stěny trubky; nitky tenké, bílé, 5-6 mm dlouhé; prašníky okrouhlé, asi 0,8 mm široké, stejně jako pyl světle žluté; čnělka štíhlá, bílá,12-14 mm dlouhá, 1,5 mm široká; blizna dráp ovitá, s 9 krémově bílými laloky, nejhořejší přesahující tyčinky. Plodobráceně vejcovitý, 15-18 mm vysoký, 10-12 mm široký, tmavozelený, s ulpívajícími zbytky květu, po délce na 1-2 místech se otvírající. Semeno hrnkovité, s málo vyvýšenými buňkami testy a velkou, plochou, téměř kruhovou hilovou a mikropylární oblastí, černé, 1,2 mm dlouhé a asi 1 mm široké.

Variety a formy

Pro poměrně značnou uniformitu a hlavně malý areál výskytu nebyla od tohoto druhu popsána žádná varieta či forma.

Výskyt a rozšíření

Typová rostlina byla nalezena Neuhuberem v roce 1988 při jeho druhé návštěvě Argentiny. Lokalita se nachází nad klášterem Suyuque Nuevo na západní straně Sierra de San Luis asi 20 km severně od San Luis, hlavního města stejnojmenné provincie. Rostliny najdeme zhruba na ploše 3 x 2 km na horním okraji výskytu Gymnocalycium fischeri subsp. suyuquense v nadmořské výšce 1300-1500 m. Podklad sestává z vyvřelé horniny (magmatitu), žulových skal a suti. Ve skalních štěrbinách, kde se nashromáždilo nepatrně humusu, sedí rostliny nejčastěji v ochraně trsu trav, jejichž kořenový bal je chrání v létě od přílišného vyschnutí (teploty často přesahují 40 °C) a v zimě od krutého mrazu (až -15.C).Další výskyt je hlášen z oblasti Hipólito 1rigoyen (Nogolí) a Villavil severně od typové lokality. Zde nalezené rostliny údajně zasahují do nadmořské výšky až přes 2000 m, což by znamenalo, že rostou až na vrcholových partiích pohoří. Liší se především světlejší barvou květu, která je spíše růžová. Je pravděpodobné, že druh bude obývat daleko rozsáhlejší areál výskytu. Potvrdit to bude možné až po nalezení dalších přístupových cest do horských svahů.

Poznámky

Gymnocalycium neuhuberi patří k jednomu z nejpozoruhodnějších nálezů poslední doby. A jak už to tak bývá, v podstatě náhodnému. Neuhuber při své první návštěvě lokality si povšiml na jedné rostlině plodu se zbytky květu, který ukazoval na to, že barva musí být lila. Následovaly další návraty na naleziště a potvrzení nového objevu. I při naší návštěvě v lednu 1997 jsme byly na pochybách, co jsme vlastně nalezli. Jak už bylo řečeno, areály G._neuhuberi a G. fischeri subsp. suyuquense se prolínají a zejména bez květu je velice obtížné oba taxony odlišit. Sebrali jsme tenkrát semena jednak z právě kvetoucích (ale už i dozrávajících) bíle kvetoucích rostlin, stejně jako zbytky z plodu z rostliny dávno odkvetlé. Definitivní jistotu jsme dostali až po té, kdy nám semenáčky vypěstované z těchto semen vykvetly. Ukazuje se, že G. neuhuberi vykvétá především na nalezišti o pár týdnů dříve, a tím je i v podstatě zabráněno vytváření hybridů. Zajímavé bylo i hledání příbuzenských vazeb. Až do druhé poloviny devadesátých let nálezce i autoři popisu usuzovali na blízký vztah ke G._andreae. Po detailnějších studiích dospěli k závěru, že nejbližším příbuzným je G._reductum, což je také pro obrovskou vzdálenost výskytu velice překvapivým zjištěním.

Literatura

Stuchlík S., Gymnocalycíum neuhuberi H. Till et W. Till - větší příbuzný Gymnocalycium andreae, Kaktusy (Praha), 33: 103, 1997
Šorma V., Rostliny rodu Gymnocalycium na nalezištích (2), Gymnofil, 28: 16-20, 1999
Till H. et Till W., Gymnocalycim neuhuberi, Gymnocalycium, 5: 59-60, 1992

Pěstování

Gymnocalycium neuhuberi nevyžaduje žádnou mimořádnou pěstitelskou pozornost. Rostliny vypěstované ze semen ochotně vykvétají již okolo čtvrtého roku od výsevu. Vzhledem k ranější periodě kvetení je lépe rostlinu zimovat ve skleníku, případně zajistit co nejčasnější přestěhování ze zimního stanoviště. Rostliny se pak odmění skutečně bohatou, věnečkovou násadou květů. Loňského roku jsem napočítal na jedné rostlině 17 květů.

Na snímcích Vladimíra Šormy je rostlina VS 7 ze sbírky autora a z typové lokality u kláštera Suyuque Nuevo, Argentina. (VS 7 = akronym Vladislava Šormy).  Text Vladimír Šorma.

Autor: Super User

 

Gymnocalycium spegazzinii Britton et Rose subsp. cardenasianum (Ritter) Kiesling et Metzingvar. armatum (Ritter) Slaba et Šorma, comb. et stat. nov.
Basionym: Gymnocalycium armatum Ritter, Kakteen in Südamerika, 2: 662-663, 1980
Gymnocalycium spegazzinii Br. et R. subsp. cardenasianum (Ritter) Kiesling et Metzing var. armatum (Ritt.) Slaba et Šorma, Gymnocalycium cardenasianum Ritter v novém světle, Kaktusy, Brno, 40: 66-71, 2004, nom. inval.
Gymnocalycium spegazzinii Br. et R. subsp. armatum (Ritter) Halda et Šorma, Acta Musei Richnoviensis, Sect natur., 9: 65-66, 2003
Gymnocalycium cardenasianum Ritt. f. armatum (Ritter) H. Till et Amerhauser, Gymnocalycium, 12: 308, 1999

Latinské slovo armatus znamená ozbrojený. Zde má vystihovat mohutné, ostré odstávající trny.

Popis

Stonek neodnožující, šedozelený, tvrdomasý; kořen silný, řepovitý, kuželovitý. Žebra v počtu 8-15, nepatrně rýhovaná, 15-30 mm široká, 4-7 mm vysoká, rýhy úzké, napříč žeber směřující; hrbolce chybějí nebo jsou jen asi 4 mm vysoké, ploché, zaoblené. Trny odstávající, hnědé až téměř černé; okrajové trny v počtu 3-6, většinou 4-7 cm dlouhé, nejsilnější dole, častěji všechny zahnuté, někdy s lehce hákovitými konci; středový trn buď chybí nebo přítomný 1-2 stejné středové trny. Květy vyrůstají na temeni, 30-40 mm dlouhé, jenom za teplého počasí se otvírající, jen na málo hodin a po více dní, nevonící; květní lůžko polokulovité, 3,5-6 mm dlouhé, 6-9 mm široké,s několika málo zelenavými nebo červenavými, bíle lemovanými šupinami, které jsou širší než dlouhé, 2,5-3 mm dlouhé; nektarium purpurové, 1,5-2 mm dlouhé, horní část trubky je úzce nálevkovitá, 12-18 mm dlouhá, uvnitř purpurová, vně šedozelená, s většími zaokrouhlenými šupinami; tyčinky světle purpurové, na bázi tvoří asi 5mm široký prstenec, nad nim je asi 3 mm vysoká mezera, ostatní tyčinky až po okraj trubky, poněkud delší než dolní, směrem dovnitř zahnuté, takže krémové prašníky vytváří kolem blizny téměř dutou kouli; čnělka 6- 7 mm dlouhá, žlutavá, bliznové laloky v počtu 8-11, 3-5 mm dlouhé, zpočátku sevřené, později široce rozprostřené; okvětní lístky 12-15 mm dlouhé, 5-7 mm široké, dole velmi úzké, nahoře zaoblené nebo krátce špičaté, střední proužek směrem dolů purpurový, k vrcholu hnědavý, okraje bílé nebo růžové; vnitřní okvětní lístky vzpřímené, vnější široce rozložené. Plod asi 15-20 mm dlouhý, 7-10 mm široký, zelenkavý. Semena 1,2 mm dlouhá, 0,7 mm široká, červenavě temná, velmi hustě hrbolkatá, dorzálně silně zahnutá, hilum bílé, s velkým mikropylárním otvorem.

Variety a formy

Varieta armatum je jedinou popsanou varietou od subspecies cardenasianum. Proměnlivost rostlin ve dvou doposud známých oblastech výskytu lze pozorovat pouze v rozdílné barvě trnů, jdoucí od žluté až po téměř černou.

Výskyt a rozšíření

Typová Ritterova lokalita se nachází v údolí Rio Paichu, severně od městečka Paichu Centro, ležícím v provincii Mendez v jihovýchodní Bolívii. Je vzdálena asi 50 km vzdušnou čarou od typové lokality subsp. cardenasianum u Carrizal. V habitu prakticky identické rostliny var. armatum, pouze s převládajícím světlejším otrněním, se též vyskytují v údolí Rio Torajo Puno jihovýchodně od osady Tomayapo.

Poznámky

Protože v článku "Gymnocalycíum cardenasianum Ritter v novém světle", Kaktusy 3, str. 66-71, 2004, kde je tato kombinace ustanovena, došlo k formálnímu nedostatku, dodatečně validizujeme jméno Gymnocalycium spegazzinii subsp. cardenasianum var. armatum tady.O postavení a oprávněnosti tohoto taxonu se opět vedou zajímavé diskuse a rostlina od svého objevu prošla všemi úrovněmi, od samostatného druhu, až po synonymum ke Gymnocalycium cardenasianum. Svůj vlastní nález FR 1131 z roku 1962 popsal Ritter jako Gymnocalycium armatum až v roce 1980. Vzhledem ke skutečnosti, že je zároveň jak nálezcem (FR 88 v roce 1953), tak i autorem popisu Gymnocalycium cardenasianum (1964), lze předpokládat, že pro něho důvody, vedoucí ke klasifikaci obou nálezů jako samostatných druhů, byly dostatečné.Zatímco však nominátní varieta se pod jménem G. cardenasianum velice záhy už v polovině 50. let rozšiřovala do evropských sbírek zásluhou distribuce semen sestrou nálezce, pani Hildou Winterovou, G. armatum bylo vždy velmi vzácné. Ve sbírkách se pod tímto jménem většinou pěstovaly vyselektované, silně a hustě otrněné kultivary G. cardenasianum. Naleziště G. cardenasianum byla dobře známá a opakovaně navštěvovaná, ale na typové lokalitě udané Ritterem (El Paicho) se stále nedařilo rostliny G. armatum nalézt. To postupně vedlo specialisty k závěrům, že buď jsou obě jména synonyma, nebo že je třeba považovat G._ armatum za pouhou vybranou nalezištní formu G. cardenasianum, lišící se pouze tmavšími trny. Na konci 90. let minulého století se podařilo objevit lokalitu var. armatum v okolí Tomayapo. Zde však převládají rostliny se žlutě zbarvenými trny (95 % populace), což byl jediný rozdíl oproti Ritterově popisu. V ostatních znacích již rostliny odpovídaly. Příslušnost k var. armatum podporuje i blízká vzdálenost od originálního naleziště.Tam se rostliny po 39 letech podaři1o znovu objevit Noackovi a spol. (SRN) v roce 2001. Po prostudování obou dvou lokalit (Tomayapo v roce 1999 a 2002, resp. Paichu Centro v roce 2005), se definitivně přikláním ke statusu variety, která podle mě nejvýstižněji vyjadřuje rozdíly dané izolovaným výskytem. Rostliny var. armatum jsou charakteristické menším a plošším stonkem, silnějšími, vždy do všech stran odstávajícími, až hnědočernými trny, a také menší velikostí a tmavší barvou semen. I květy dosahují menších rozměrů než u typové variety.

Literatura

Hunt D., CITES Cactaceae Checklist 2, 1999
Kiesling R. et Metzing D., Una nueva combinacíón en Gymnocalycíum (Cactaceae), Darwiniana, 34: 402-404, 1996
Noack J., Auf der Suche nach Gymnocalycíum armatum, Kakt. und and. Sukk., 52: 211-213, 2002
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 2: 662-663, 1980
Schütz B., Gymnocalycium armatum Ritter, málo známý taxon, Gymnofil, 21(3): 1-4, 1992
Slaba R. et Šorma V., Gymnocalycium cardenasianum Ritter v novém světle, Kaktusy, 40: 66-71, 2004
Till H. et Amerhauser H., Gymnocalycíum cardenasianum Ritter, die nordlichste Art aus dem Spegazzini-Aggregat, Gymnocalycium, 12: 305-312, 1999

Pěstování

Nároky na pěstováni jsou stejné jako u celého komplexu Gymnocalycium spegazzinii. Vzhledem ke skutečnosti, že největší ozdobou okruhu jsou husté a dlouhé trny, doporučuji světlé a dobře větrané stanoviště.

Text i fotografie Vladimír Šorma, na titulním obrázku a na výřezu s květem jsou rostliny VS 579, fotografované na lokalitě u Paichu Centro, světle otrněné rostliny VS 300 (s květem VS 503) byly fotografovány na lokalitě jihovýchodně od Tamboyo, vše v provincii Mendez, Bolívie.

Autor: Super User

Mammillaria barbata Engelmann in Wislizenus Mem. Tour. N. Mex., p. 105, 1848
Mammillaria chavezei Cowper. Nat. Cact. Succ. J., 18: 8, 1963
Mammillaria garessii Cowper, Cact. Succ. J. (US), 42: 14, 1970
Mammillaria morricalii Cowper. Cact. Succ. J. (US), 41: 208, 1969
Mammillaria orestera Benson, Cact. Ariwna, 3: 22, 155, 1969
Mammillaria santaclarensis Cowper. Cact. Succ. J. (US), 41: 248, 1969
Mammillaria wrightii Engelm. var.. viridiflora (Br. et R.) Marshall et Bock, Ariwna' s Cactuses, p. 102, 1950
Mammillaria viridiflora (Br. et R.) Bod. Mammill.-Vergl.-Schlüssel, 36, 1933
Neomammillaria viridiflora Br. et R., The Cactaceae, 4: 153, 1923

Jméno barbatus znamená vousatý a bylo navrženo podle štětinovitého vzhledu otrnění rostliny.

Popis

Stonek kulovitý, ve stáří prodloužený, jednotlivý nebo odnožující, až 70 mm vysoký a 50 mm široký, temeno rostliny vlnaté. Bradavky měkké, kuželovité, na vrcholu zaoblené, axily holé. Okrajové trny často v několika řadách, tenké, štětinovité až jehlovité, v počtu 16-25 (30) vzácně u starších rostlin až 60, 4-10 mm dlouhé, bílé nebo nažloutlé, většinou s tmavším, hnědým až černavým hrotem, hladké, neúplně kryjící stonek; středové trny v počtu 1-4 (vzácně až 10) asi 10-20 mm dlouhé, červenohnědé nebo oranžově hnědé, dolní 1-3 silnější a alespoň 1 vždy háčkovitý, ostatní přímé, všechny hladké, se světlejší bází, odstávající. Květy vyrůstají velmi blízko středu temene, zvonkovité, 20-24 mm dlouhé, 18-22 mm široké, bledě až žlutavě růžové, někdy až oranžové nebo hnědavé, okvětní lístky s třásnitými okraji a s tmavším středním proužkem; nitky tyčinek bílé, prašníky žluté; blizny světle žluté až zelené.Plod šťavnatý, kulovitý až vejcovitý, 10-12 mm dlouhý a 7-10 mm široký, zelený, purpurový nebo tmavočervený, se zbytkem zaschlého okvětí a průsvitnou slupkou (oplodím). Semena obvejčitá, asi 1-1.2 mm velká, testa jamkovaná, tmavě červenohnědá až černá, hilum postranní, vmáčklé.

Variety a formy
Vnitrodruhové taxony zatím u tohoto druhu nebyly ustaveny, ale velmi rozsáhlý areál výskytu i řada synonymních jmen dává tušit, že vnitřní uspořádání tohoto taxonu není zdaleka uspokojivě vyřešeno. Některá výše uvedená jména (taxony) zcela jistě bude možné zařadit do nižších pater taxonomické hierarchie. Například M. viridiflora je velmi dobře odlišitelná od typové M. barbara jak otrněním, tak i tvarem a barvou květu, zřejmě by bylo dost nezodpovědné zmíněné tvarové odchylky vzájemně mezi sebou opylovat a tím také křížit. Zejména tehdy, kdy v přírodě pro značné vzdálenosti mezi jednotlivými areály tyto "formy" nikdy opylovány nejsou.

Výskyt a rozšíření

Mammillaria barbara roste na mnoha místech v Mexiku, ve státech Chihuahua (Cosihuiriachic, Matachic, Cumbres de Majalca, u silnice ze Ciudad Juarez do Chihuahua v Santa Clara Canyon, Cuauhtemoc, Rancho de Rosas, Colonia Juarez, u Janos, Zaragoza, Cuarenta Casas, Sahuiriachic, Buenos Aires, Buena Ventura) a Durango (v pohoří jihozápadně od Nieves) v nadmořských výškách 1800-2550 m. V USA roste v Arizoně (Cochise Country v Dos Cabezas Mountains, Graham Co. v Graham Mountains, Gila Co.) a v Novém Mexiku (Tyrone). Většina populací roste na mírně kyselých horninách, nikdy ne na vápencích.

Poznámky

Mammillaria barbara je zařazena do serie Ancistracanthae (J. Lüthy ji navrhl do serie Phellosperma). Typová lokalita M. barbara leží na severu Mexika ve státě Chihuahua u Cosihuiriachic.D. Cowper v šedesátých letech 20. století tuto rostlinu studoval velice intenzivně a společně s D. Morricalem objevili v Chihuahua mnoho nových lokalit. Z tohoto materiálu popsal Cowper několik samostatných druhů. Současní autoři je považuji za konspecifické a zařadili jako synonyma k M. barbara. Podle terénních studií mnoha odborníků je to druh široce rozšířený, vyskytující se však na malých ostrůvkovitých lokalitách. Naleziště u Sahuirichic ve státě Chihuahua popisuje Reppenhagen jako kamenitý svah na holé čedičové skále, v nadmořské výšce 2200 m. v nezapojeném matorálu s mnoha nízkými křovinatými dřevinami. Roste výlučně na otevřených plochách. Na spodní části svahu mezi kameny, v puklinách a děrách chráněných před deštěm, nebo pod přečnívajícími skalními deskami v humózním hrubém štěrku. Není tu hojná a netvoří skupiny. Je zřejmě krátkověká, Reppenhagen nalezl mnoho rostlin mrtvých.Typové naleziště u Cosihuirachic má průměrnou roční teplotu 16,5 °C, celkové roční srážky činí asi 490 mm. Je zde mírné semiaridní klima s velkými výkyvy teplot a s krátkými letními dešti v červnu až říjnu.

Literatura

Anderson E. F.. The cactus family, p. 407, 2001
Backeberg C., Die Cactaceae. 5: 3333-3334, 1961
Benson L., The Cacti ofthe United States and Canada, p. 407, 1982
Bravo-Hollis H. et Sánchez Mejorada H., Las Cactáceas de México, 3: 82-83, 1991
Neitzert K., Mammillaria barbata Engelmann, Kakt. und and. Sukk., 50: 6, 1999
Pilbeam J., The cactus file handbook, Mammillaria, p. 44-45, 1999
Reppenhagen W., Die Gattung Mammillaria, Monographie, 1: 93-94, 1991

Pěstování

Jedná se o poměrně citlivý až choulostivý druh, který se obtížně pěstuje na vlastních kořenech. Problém představují zejména houbové choroby působící hnilobu kořenů. Stonek rostliny je měkký a při přílišné zálivce hniloba snadno zachvátí všechny tkáně. Substrát je vhodné volit kyselejší, tedy s přídavkem neupravené rašeliny a s vyloučením zásaditých, tedy např. vápencových složek. Potíž je také s klíčivosti poměrně velkých semen, projevuje se u nich tzv. dormance, tj. čerstvá semena neklíčí, nebo jen sporadicky a je nutné vyčkat i několik let než jsou ochotna klíčit. Jejich životnost je naproti tomu značně dlouhá a podle ověřených zkušenosti klíčí dobře i po 10 a více letech. Pravokořenné rostliny zaléváme opatrně a vždy po dokonalém proschnuti celého kořenového systému, doporučit lze pomalé a tvrdé pěstování, po každé zálivce a napiti rostlin je vhodné je nechat opět dehydratovat, scvrknout. Víme ze zkušenosti, že i přes všechny ideální podmínky se jedná o krátkověké rostliny a tak je vhodné pěstovat více generaci. Opatrnost je na místě i během zimováni, rostliny držíme nejlépe na světle, v suchu a pří teplotách 8-10 °C. Ve tmě snadno raší a elongují i pří nízkých teplotách. Poupata nasazují časně zjara, šťavnaté plody dozrávají ještě tentýž rok na podzim.

Foto Miloš Záruba. Text Rudolf Dufek a Jan Říha.

Autor: Super User

Mammillaria carnea Zuccarini ex Pfeiffer, Enurn. Diagn. Cact., p. 19, 1837
Mammillaria villifera Otto var. carnea (Zucc. ex Pfeiff.) 5.-D., Cact. Hort. Dyck., p. 16, 1850

Jméno carneus se vztahuje na masově červenou barvu květů.

Popis

Stonek jednotlivý, zřídka odnožující, válcovitý, ve stáří až sloupovitý, až 200 mm vysoký a 100-120 mm široký. Temeno vpadlé, kryté vlnou a trny, axily s bílou až žlutavou vlnou zejména v květní zóně, bez štětin. Bradavky zřetelně hranaté. Okrajové trny v dospělosti chybějí, nejvýše někdy 2 drobné štětinky; středové trny 4(-6), postavené proti sobě do kříže, 10-20( -50) mm dlouhé, nahoru a dolů směřující jsou delší, silnější a často zakřivené, růžově červené s tmavým až černým hrotem. Květy zvonkovité, 15-20 mm dlouhé, 14-20 mm široké, bledě růžové, s tmavším středovým proužkem na vnějších okvětních lístcích, okraje lístků třásnité, nitky bílé, prašníky světležluté, blizny světle žluté až světle zelené. Plod hruškovitý až kyjovitý se zbytkem okvětí, 15-25 mm dlouhý, 4-10 mm široký, červený. Semena světle hnědá, kapkovitá až ledvinovitá, testa síťovitě svraskalá, hilum malé, okrouhlé bělavé.

Variety a formy

Mottram uvádí tyto variety:var. aeruginosa (Scheidw.) Gürke, Blüh. Kakteen, 60, 1905var.. cirrosa (S.-D.) Gürke, Blüh. Kakteen, 60, 1905var. gigantea hort. n. n.var. rosea Schmoll, n. n., Katalog 1947var. subtetragona (Dietrich) Backeb., Die Cactaceae, 5: 3145, 1961, syn.: M. subtetragona DietrichV současnosti jsou všechna tato historická jména zpochybňována. Protože jsou považována za nadbytečná a jsou často zahrnována jako synonyma, je otázka, jak budou vztahy mezi nominátní varietou a varietami, jež uznává Mottram, řešeny do budoucna.Jiná je situace s populací od Taxco ze státu Guerrero. Tam roste var. robustispina Craig, lišící se nejen otrněním, ale zejména výskytem daleko mimo oblast rozšíření M. carnea. I tato varieta je však některými autory zahrnována jako synonymum k nominátní varietě.

Výskyt a rozšíření

Jako typové naleziště je označen Ixmiquilpan, Hidalgo, Mexiko, podle Hunta je to však sporný údaj. Karvinsky zřejmě nesprávně citoval původ rostlin. Mammillaria carnea roste ve státech Puebla (údolí Tehuacan, Coxcatlan, Tilapa, Zapotitlan de Salinas, Tehuixtla, Chilac, Acatepec, Ajalpan, Calipan, Ague Fria, San Lorenzo, Axuxco), a Oaxaca (Tecomavaca, Tlacotepec, Rio Santo Domingo, San Miguel Maninaltepec, Arroyo San Martin, Rio Quiotepec, Tres Picos, Teotitlan, Chazumba, Tonala Puente, Nieves, Rio Salado, Barranca Ixcatlan, Quiotepec, Tomellin Pass, Chillar, Santa Maria Ixcatlan), kde ji lze nalézt v nadmořských výškách mezi 1500-2000 m, odděleně pak ve státě Guerrero (u Taxco, kde ji sbíral Lindsaya popsal Graig jako var. robuspispina). Klima na nalezišti druhu je suché a horké, (semiaridní) s krátkou letní dobou dešťů. Průměrná roční teplota je 15 °C, zimní teplotní minima vzácně klesají až k 0 °C. Úhrn ročních srážek je asi 400 mm. Společně roste celá řada dalších druhů kaktusů a jiných sukulentů z rodů Agave, Dasylirion, Echeveria, Euphorbia, Hechtia aj.

Poznámky

Varieta robustispina by snad mohla být užívána oprávněně jako samostatný taxon. Roste odděleně ve státě Guerrero, a vzhledem k odlišnostem některých znaků (zejména otrnění) lze taxonomický statut variety respektovat. Většina současných autorů ovšem považuje i tuto varietu za synopymum k nominátní varietě. Naleziště Mammillaria carnea v údolí Tehuacan a Tomellin Caňon jsou známa hustou populací, kaktusy zde rostou na svazích vápencových kopců, na muldách mezi keři, i na štěrkovitých půdách bohatých humusem. Je značně proměnlivá ve velikosti a tvaru stonků a trnů, někteří jedinci mají trny 2-3 cm dlouhé, jiní až 10 cm. Květy jsou však jednotné u všech odchylek. Naleziště těsně sousedí s areálem rozšíření příbuzného druhu M. mystax, známe však i místa, kde rostou oba druhy společně.Vzhledem k hranatým bradavkám jednoznačně patří do serie Polyedrae.

Literatura

Backeberg C., Die Cactaceae, 5: 3144-3146, 1961
Bravo-Hollis H. et Sánchez Mejorada H., Las Cactáceas de México, 3: 285, 1991
Pilbeam J., The cactus file handbook. Mammillaria, p. 68, 1999
Reppenhagen W., Die Gattung Mammillaria, Monographie, 2: 778, 1992

Pěstování

Mammillaria carnea je dobře rostoucí kaktus, který lze doporučit i začínajícím pěstitelům. Prospívá v běžných kaktusových substrátech, vhodné je umístění na plném slunci, kde vytváří krásné, silné a barevné otrnění. Lze doporučit tvrdé a pomalé pěstování, v příliš vlhkém a zastíněním prostředí rychle dorůstá nepřirozených rozměrů, silně odnožuje a trny nejsou dostatečně vyvinuty. Množí se snadno výsevem semen, klíčenci i semenáče rychle rostou a do květní zralosti dospívají asi za 3-5 let. Vybrané jedince s obzvlášť vyvinutým otrněním je také možné snadno množit vegetativně - oddělením a zakořeněním odnoží. Zimní teploty mohou klesnout na 5 °C, obdobím kvetení je pozdní jaro a začátek léta.

Foto Miloš Záruba ve vlastní sbírce, text Rudolf Dufek a Jan Říha.

Autor: Super User

Mammillaria magallanii Schmoll ex Craig, Marnm. Handbook, p. 225, 1945
Mammillaria lasiacantha Engelrn. subsp. magallanii (Craig) Hunt, Marnm. Postscripts, 6: 7, 1997
Mammillaria magallanii Craig var. hamatispina Backeb., Die Cactaceae, 5: 3882, 1962
Chilita magallanii (Schmoll ex Craig) Buxb., Sukkulentenkunde, 5: 25, 1954
Mammillaria neobertrandiana Backeb., Cactus (Paris), 33, suppl. 10,  p. 82, 1952
Mammillaria lengdobleriana Böd., Jahrb. Deutsche Kakt.-Ges., 1: 68-69, 1935-1936
Mammillaria roseocentra Böd. et Ritter in Bödeker, Marnmil.-Vergi.-Schlüssel, 21, 1933

Jméno bylo údajně zvoleno na počest pana Pedro Magallana z Mexika, který rostlinu objevil, nemáme však o něm žádné podrobnější zprávy. Poprvé bylo toto jméno uvedeno v roce 1942, ve Schmollově katalogu.

Popis

Stonek jednotlivý, krátce válcovitý, asi 60 mm dlouhý a 45 mm široký, hustě porostlý trny; bradavky krátce kuželovité, asi 4-5 mm dlouhé, oblé, tmavě zelené, hladké, axíly s krátkou bělavou plstí, areoly kruhovité, asi 2 mm velké, s bělavou až nažloutlou plstí. Trny štětinovitě jemné, nepíchavé, pružné, paprskovitě rozprostřené, většinou jen okrajové, v počtu 70-75, asi 2-5 mm dlouhé, navzájem propletené, křídově bělavé až narůžovělé, často se světleji zbarvenou bází a tmavším narůžovělým a rezavě načervenalým hrotem; středový trn chybí nebo vzácně a ojediněle, jen v některých areolách 1, odstávající, silnější, tmavší, žlutý až hnědý, či načervenalý, s tmavším hrotem, přímý nebo zahnutý, asi 1-3 mm dlouhý. Květy vyrůstají ve věnci blízko temene, úzce nálevkovité až zvonkovité, asi 10 mm dlouhé a 6 mm široké, okvětní lístky jazykovité, špičaté, celokrajné, krémově žlutavé, s výrazným středovým,hnědavým až narůžovělým proužkem; nitky tyčinek narůžovělé až hnědavé, prašníky jasně žluté; blizna krémově žlutavá. Plody ve zralosti 25-30 mm dlouhé, válcovité, s červeným oplodím (při nedostatku vody zasychají mezi bradavkami). Semena hruškovitého tvaru, asi 1 mm velká, s černošedou jamkovanou testou.

Variety a formy

Mammillaria magallanii je jedním ze zástupců skupiny příbuzných a podobných taxonů, které různí autoři chápou rozdílně. Proto se můžeme setkat jak s jejím zařazením na úrovni samostatného druhu, tak ale i poddruhu či variety. V kultuře u pěstovaných rostlin byla zaznamenána odlišnost jednotlivých proveniencí, zejména v intenzitě zbarvení trnů a také ve zbarvení květů.Přítomnost či absence středových háčkovitých trnů vedla C. Backeberga k odlišení samostatné var. hamatispina. Ukázalo se ale, že tento znak je velice nestálý a objevuje se příležitostně jen na některých jedincích, rostoucích v přírodě vedle sebe.

Rozšíření a výskyt
Mammillaria magallanii je známa ze severomexických států Coahuila a Durango, kde byla nalezena na více lokalitách, vesměs v nadmořských výškách mezi 1100 až 1900 m, vždy na vápencových horninách, v sutích a na písčitých náplavech, také ale ve štěrbinách a v puklinách holé skály. K nejznámějším lokalitám ve státě Coahuila náleží hory v okolí měst Parras, San Lorenzo, San Francisco del Progreso, San Lorenzo, San Rafael, Cerro Bola,  Tacubaya, Torreo aj.; ve státě Durango pak u Lerdo, San Pedro de Las Colonias, Gomez Palacío aj.. Roste jak na plném výsluní, tak v polostínu pod ochranou opadavých keřů a růžicovítých xerofytů. Zimní teploty klesají na nalezištích krátkodobě i pod bod mrazu, jsou to však jen epizodické náhody. Srážky se pohybují okolo 400 mm za rok.

Poznámky

Mammillaria magallanii řadíme do serie Lasiacanthae, společně s celou řadou podobných druhů, nejblíže příbuzná je M. lasiacantha, jejíž naleziště nejsou příliš vzdálená a také ani oddělená hiátem. Některé populace plynule přecházejí jedna v druhou, či spíše rostou na lokalitách položených velmi blízko od sebe. Také další blízce příbuzná M. gasseriana (M. stela-de-tacubaya) roste na velkém areálu ve státě Durango, většinou však na plošších rovinatějších terénech a na lépe vyvinutých půdách, kde dorůstá větších rozměrů, má (většinou) výrazné tmavé středové háčkovité trny a delší okrajové trny. Obecně lze říci, že se jedná o příbuznou pocházející z příznivějších životních podmínek - zatímco M. magallanii je drobnější a roste v méně příznivých životních podmínkách, na kamenitých drolinách a na kamenitých podkladech, spárách, kapsách skály atp. Na snímku je rostlina vypěstovaná ze semen sbíraných S. Brackem (SB 143), která představuje podobu rostlin vyskytujících se v okolí Cerro Bola (Coah.). Otázkou zůstává jméno M. roseocentra, semenáče pod tímto jménem jsem pěstoval mnoho let a semena pocházela ze sběrů H. Kuenzlera, někdy v letech 1970-1974. Od rostliny na snímku se lišily štětinovitým, mírně odstávajícím otrněním rezavě červené barvy a také žlutavými, úzkými, téměř trubkovitými květy.Dalšími spornými jmény jsou M. lengdobleriana Bőd., která údajně pochází ze severu státu Durango, roste válcovitě (až 9 cm dlouhá) a má slámově žluté úzké květy, stejně tak M. neobertrandiana Backeb., o které víme jen tolik, že byla importována v padesátých letech 20. století jako "Epithelantha" do Monaka, kde ji určil a pojmenoval C. Backeberg. Obecně je dnes považována za konspecílickou s M. magallanii nebo M. lasiacantha, s menším počtem okrajových trnů (sensu H. Bravo 1991).

Literatura

Anderson E. F., The cactus family, p. 428, 2001
Backeberg C., Die Cactaceae, 5: 3338-3340, 3431, 3433, 1961
Bravo-Hollis H. et H. Sánchez Mejorada, Las Cactáceas de México, 3: 156-157, 1991
Pilbeam J., Cactus file, 2: 9-11, 1994
Pilbeam J., The cactus file handbook 6, Mammillaria, p. 174, 1999
Reppenhagen W., Die Gattung Mammillaria, Monographie, 1: 288, 1991

Pěstování

Mammillaria magallanii je citlivější druh s vyššími nároky na plné oslunění, vyžaduje umístění v teple a opatrnou, nepravidelnou zálivku, a to jen v teplých měsících vegetace. Volíme jílovito-písčitý, případně drťový substrát, bez obsahu humusu, nejlépe o neutrálním pH. Růst je poměrně pomalý, přesto ve vhodných podmínkách dosahují rostliny dospělosti a tedy květuschopnosti již ve velikosti asi 1 cm, což může být během 3-4 let. Roubování je možné doporučit snad jen pro urychlení dospělosti, ale na druhé straně není vhodné pro dosažení přirozeného tvaru. Pomalejší pravokořenná kultura je jistě přirozenější a rostliny vypadají mnohem lépe, zejména vytvářejí silnější a hustější otrnění. Množení výsevem semen nečiní potíže, jako u ostatních severských druhů rodu Mammillaria je nutná opatrná zálivka, větrání, a případné preventivní ošetření fungicidy. Semena nejlépe klíčí první rok po dozrání, případně v následujícím vegetačním období. Dobou kvetení je konec jara, květy většinou vyrůstají synchronně, tj. na několika rostlinách a ve stejný čas najednou. Nepříjemnou vlastností je zakládání poupat pozdě na podzim a během zimy. V nepříznivých zimních měsících se mnohdy nevyvine v prašnících pletivo (tapetum), v němž se vytváří pyl a květy pak nelze opylit.

Foto Pavel Pavlíček, na obrázku je semenáč označený polním číslem SB 143. Text Jan Říha.

Autor: Super User

Mammillaria saboae Glass subsp. roczekii W. Rischer et W. Krüger, Mitteil. Arbeitskr. Mammillarienfr., 27: 50, 2003

Jméno druhu bylo zvoleno na počest objevitelky paní K. Sabo z USA, jméno poddruhu pak na počest objevitele pana Bernarda Roczeka z Německa, který ji v roce 2002 nalezl v severním Durangu.

Popis

Stonek jednotlivý, někdy od báze odnožující, zploštěle polokulovitý, asi 10-15 mm dlouhý a až 35 mm široký, na temeni mírně vpadlý, v dolní části ve stáří pokryt odumřelými bradavkami. Kořen řepovitý, masitý, až 35 mm silný s postranními slabšími svazčitými kořeny, plynule přechází do stonkové části. Bradavky rozestálé, kuželovité, nahoře zaoblené, 7-9 mm dlouhé, 5 mm široké, u báze až 7-8 mm široké, pokožka tmavě zelená, tělní pletivo bez mléčné šťávy. Areoly protáhle oválné, 3 mm dlouhé a 2 mm široké, v mládí na temeni s bělavou vlnou; axily s několika vlasově jemnými štětinkami. Okrajové trny paprskovitě rozložené, překrývající se, ke stonku zahnuté, v počtu 24, hladké, sklovitě bílé, 2,5-3 mm dlouhé; středové trny chybějí. Květy vyrůstají blízko vrcholu stonku, nálevkovité, asi 35-50 mm dlouhé a 30-40 mm široké, s výraznou trubkou až 15 mm dlouhou, zelenavé barvy; vnější okvětní lístky široce lopatkovité až kopinaté, hnědavé s bělavým okrajem, 8-20 mm dlouhé a 3 mm široké; vnitřní okvětní lístky široce kopinaté až lopatkovité, celokrajné, oblé, fialově červené, ve středu květu na bázi světlejší až bělavé; čnělka bílá. 35 mm dlouhá. blizna zelenavá. výrazně přečnívající tyčinky; tyčinky 12-17 mm dlouhé, prašníky žluté. Plodí ve zralosti zůstává uložen ve tkáních stonku v axile mezi bradavkamí. asi 3-4 mm velký, kulovitý, obsahující až 40 semen. Semena přilbovitého tvaru asi 1,3 mm dlouhá, 0.9 mm široká a 1 mm silná, testa jamkovaná, černé barvy.

Variety a formy

Mammíllaria saboae subsp. roczekii pochází z nevelkého naleziště a doposud sledované rostliny nevykazují žádné podstatné rozdíly. Určité malé rozdíly je možné pozorovat v uspořádání bradavek, v některých případech mají kulturní rostliny bradavky mírně stočené k temeni, jindy jsou přímé.

Rozšíření a výskyt

Rostliny byly objeveny ve státě Durango, Mexiko, typ byl sbírán v březnu 2002 blízko města Canatlán. Roste v nadmořské výšce asi 2500 m, na tmavých vyvřelých horninách, v kapsách, kde se hromadí humusem bohaté půdy, místy jsou stanoviště v mělkých naplavených "lagitas" (jakási suchá jezírka) osídleny početnými hustými koloniemi jedinců. Tyto malé enklávy jsou většinou prosty vyšších porostů, často jsou úplně holé na plném výsluní. Na kopcích v okolí roste řídký les borovic a dubů, často se objevují hustější keřové či stromkovité houštiny, tyto formace jsou vybaveny vyvinutými písčito-humusovými půdami. Z jiných druhů kaktusů se v okolí vyskytují Echinocereus polyacanthus, nově klasifikovaný E. adustus subsp. roemerianus. Mammillaria papasquiarensis. M. longiflora. M. (Mammillopsis) senilis a také zajímavý druh rodu Agave.

Poznámky

Tento zajímavý, nedávno popsaný nový taxon, řadíme do serie Longiflorae, k druhu M._saboae, která pochází ze severnějších oblastí ve státu Chihuahua. Při popsání v roce 2003 byl porovnáván s dalšími členy série, M. theresae a M. saboae subsp. saboae a subsp. haudeana. Z tohoto porovnání jsou dobře patrné rozdíly mezi jmenovanými ve stavbě otrnění, v charakteru bradavek i v květech, i když ty jsou si velmi podobné. Bohužel však chybí porovnání s M. saboae subsp. goldii ze státu Sonora. Ta se zdá být nejvíce podobná a příbuzná našemu novému poddruhu. Při našem porovnání v kultuře však i zde lze oba taxony dostatečně dobře odlišit. Subsp. roczekii je nejrobustnější formou celé skupiny, má nejmenší počet trnů v areole (24 versus 35-45 u subsp. goldii) a nejmasivnější bradavky.Botanické třídění celé skupiny navrhujeme proto následovně:     Mammillaria saboae Glass subsp. saboae     M. saboae subsp. goldii (Glass et Foster) Hunt    M. saboae subsp. haudeana (Lau et Wagner) Hunt    M. saboae subsp. roczekii w: Rischer et W. Kráter Oproti některým jiným autorům nepovažuji M. theresae za druh natolik blízký k M. saboae, aby jej bylo nutné považovat za její poddruh. Zejména vzhledem k charakteristicky silně plumóznímu otrnění a červenavé barvě pokožky u M. theresae. Snad je vhodné se zmínit o tom, že pro serii Longiflorae Hunt, která je příznačná dlouhou květní trubkou. Bylo navrženo i jiné uspořádání a také pojmenování. Vzhledem k tomu, že tyto taxony mají vesměs plody i v době zralosti ukryté mezi bradavkami a často i zůstávají zapuštěny v tkáních stonku mnoho měsíců až let po dozrání, objevil se v roce 1990 návrh ustavení podrodu Cryptocarpa Keizer, pro druhy s hluboko zapuštěným květním lůžkem, z kterého vzniká později i hlub oko v tkáních stonku ukrytý zralý plod se semeny. Obecně se však toto vyčlenění a vymezení subg. Cryptocarpa neujalo.

Literatura

Rischer W., Eine phantastische Reise. Teill, Mitteil. Arbeitskr. f. Mammillarienfr.. 28: 18-27, 2004

Pěstování

Zkušenosti z pěstování nejsou velké, vzhledem ke krátké době. která uplynula od objevení rostliny. Lze však říci, že má zhruba stejné nároky jako ostatní taxony skupiny Longiflorae, které pocházejí z horských pásem porostlých dubo-borovými lesy. V těchto místech nejsou letni teplotní maxima příliš výrazná, zatímco zimní minima klesají nezřídka i k 0 °C. občas se během zimy objeví i sníh. Dostaly se nám do rukou odnože z originálních rostlin dovezených do Německa a někteří naši pěstitelé mohou potvrdit, že se pěstováním od svých příbuzných neliší. Celkem ochotně nasazují poupata a kvetou po celé vegetační období. Pan Miroslav Hájek z Plzně získal již novou generaci semenáčů, většinou roubovaných na Pereskiopsis a na jiných podnožích, kromě toho vyzkoušel také pěstování na vlastních kořenech. Rostliny dobře prospívají při umístění na plném slunci, první květy nasazují ve velikosti asi 1 cm. Období kvetení je dlouhé a poupata se objevují od časného jara. po celé vegetační období až po podzimní měsíce, většinou v opakovaných vlnách. Odkvetlé květy zůstávají mezi bradavkami. blanité plody i ve zralosti jsou hluboko zapuštěny v axilách, odkud lze jen obtížně semena doslova vydolovat. Jejich klíčivost je nerovnoměrná, v některých případech se projevuje dlouhodobá dormance, kdy semena přežívají i několik let a teprve potom klíčí. Vzhledem k tomu, že se jedná o nedávno objevený taxon, který dosud není ve sbírkách dostatečně zastoupen, volíme většinou kulturu roubovanců. Dobře srůstá a roste na většině běžných podnoží. optimální jsou Myrtillocactus geometrizans a Eriocereus jusbertii, na kterých narůstá dostatečný počet odnoží, které lze použít k dalšímu množení. Pravokořenné rostliny pěstujeme v malých nádobách v minerálních substrátech. případně s malým přídavkem humusu, zálivku volíme nepravidelnou s pauzami, kdy objem nádob dobře proschne. Zimujeme při teplotách asi 10-15 °C. poklesy pod 5 °C snáší bez poškození. Vhodné je zimování na světle.

Text ran Říha. Foto Miloš Záruba ve vlastní sbírce.

Fotogalerie

Obr. 1: El Carmen, Durango (foto Pavel Pavlíček)

Obr. 2: Mammillaria saboae subsp. roczekii (foto Pavel Pavlíček).

Obr. 3: Mammillaria saboae subsp. roczekii (foto Pavel Pavlíček). 

Obr. 4: Mammillaria saboae subsp. roczekii (foto Pavel Pavlíček).

Obr. 5: Mammillaria saboae subsp. roczekii (foto Pavel Pavlíček).

Autor: Super User

Mammillaria sanchez-mejoradae R. González, Cact. Suc. Mex., 37: 55, 1992

Jméno druhu bylo zvoleno na počest velkého milovníka mexické sukulentní flóry a odborného pracovníka UNAM (Universidad National Autonoma de México) v Cd. México. Dr. Hernando Sánchez-Mejorada, president mexické kaktusářské společnosti, byl objevitelem a autorem mnoha nových taxonů nejen z čeledi Cactacee, ale i dalších rostlinných čeledí.

Popis

Stonek kulovitý až krátce (ve stáří) válcovitý, asi 20-30 mm dlouhý a 10-30 mm široký; bradavky krátce válcovité, na koncích zaoblené, tmavozelené; axily nahé, areoly dlouze oválné, až 3 mm dlouhé, s bílou vatou a tmavším, hnědavým středem. Okrajové tmy v počtu 30-40, hřebenovitě rozprostřené po okrajích areoly, asi 2-3 mm dlouhé, jemně ochmýřené, bílé barvy; středové tmy chybějí. Květy zvonkovité, asi 15 mm dlouhé, vyrůstají ve věnci blízko temene, okvětní lístky jazykovité, celokrajné, na vrcholu oblé, někdy mírně rozeklané, nebo i zašpičatělé; vnější okvětní lísky hnědavě zelené, vnitřní bílé s výrazným podélným středovým pruhem hnědé, olivové až zelené barvy.Plod zůstává většinou mezi bradavkami, ukrytý pod otrněním, kulovitý, vysýchavý, vzácně se prodlužující, pak světle narůžovělý, válcovitý až 12 mm dlouhý. Semena kulovitá s černou jamkovanou testou, asi 1,1 mm velká.

Variety a formy

Homogenní druh s nepatrnou proměnlivostí, žádné vnitrodruhové taxony udány nebyly.

Rozšíření a výskyt

V článku doprovázejícím popis tohoto druhu byla lokalita uvedena nesprávně. Udáno bylo Cerro El Potosí v Municipio Galeana, v mexickém státu Nuevo León, v nadmořské výšce 1900-2000 m. Zdá se, že tento údaj byl úmyslně nepřesný a záměrně zavádějící. O řadu let později bylo naleziště vypátráno asi 50 km severozápadním směrem od původně udaného místa, u Cerro del Agua. Nadmořská výška souhlasí, podložní horninou jsou šedobílé vápence. Rostliny osídlují štěrbiny a pukliny příkrých holých, plnému slunci vystavených, skalních ploten a útesů, které jsou vyplněny minerálními štěrky a tmavým hrubým humusem. Objevují se také na plochých skalních výchozech a ve štěrkovitých zvětralinách na úpatí kopců a skalních útvarů, kde společně rostou i trsy nízkých trav a vranečků (Selaginella sp.). Stromy a keře na místě chybějí, lokalita je vystavena plnému slunečnímu svitu.

Poznámky

Historie objevení tohoto druhu není příliš jasná, zřejmě nejpravdivější je verze, že na tuto zajímavou rostlinu upozornil autora popisu sám majitel pozemku (a tedy i vlastní lokality) u Cerro del Agua. Později byl kaktus pojmenován na počest zemřelého Hernando Sánchez- Mejorady, který patřil k významným osobnostem mexických milovníků kaktusů a botaniků. Naleziště bylo dlouho tajeno, záměrně byly zveřejněny nesprávné údaje o poloze lokality, nicméně po několika letech byly rostliny nadšenými kaktusáři z Evropy v přírodě vypátrány. Teprve poté se semena i semenáče dostaly do kultury. Dnes známe polohu naleziště přesně, včetně koordinát z polohoměru (GPS). Bylo potvrzeno, že lokalita leží na ohrazeném soukromém pozemku a tak v případě, že chcete rostlinu pozorovat v přírodě, je nutná domluva s majitelem. Systematické zařazení bylo navrženo jednak do série Lasiacanthae (D. R. Hunt), později J. Lüthy navrhl samostatnou sérii Herrerae, kam zařadil i tento druh. Většina současných specialistů jej však považuje za blízce příbuzný taxon k okruhu (sérii) Lasiacanthae, kam náleží řada podobných a poněkud plastických taxonů (M._lasiacantha, M. egregia, M. gasseriana, M. stella-de-tacubaya, M. wohlschlageri), které jsou také vybaveny víceméně ochmýřeným otrněním a většinou postrádají středové trny (výjimkou je M. gasseriana, resp. M. stela-de-tacubaya s výraznými středovými háčkovitými trny). Všechny však mají menší květy. Je to sice znak nápadný, ale sama velikost květů může být sotva dostatečným důvodem ladit M. sanchez-mejoradae k M. herrerae, ta má podstatně větší květy bílé až fialově červené barvy, delší květní trubku a oddělený, plošně malý areál výskytu ve středním Mexiku (Querétaro).

Literatura

Anderson E. F., The cactus family, 441, 2001
Glass Ch., Brit. Cact. Succ. J., 16: 19, 1998
Hunt D. R., Mammillaria Postscripts, 6: 3-4, 1997
Pilbeam J., The cactus file handbook 6, Mammillaria, p. 258, 1999
Říha J., Zajímavý kaktus severního Mexika, Mammillaria sanchez-mejoradae, Kaktusy, 39: 120-121,2003

Pěstování

První vypěstované rostliny se u nás objevily teprve před několika lety, přesto již někteří naši pěstitelé mají dostatečné zkušenosti s jejich kulturou. Zprvu byly semenáče výhradně roubovány na silné podnože, vyrostly z nich ale nepřirozeně formované, přerostlé exempláře. Poskytly však dostatek semen a další generace se již většinou pěstují na vlastních kořenech. Klíčivost semen je poněkud slabší, nejlépe klíčí čerstvě sklizená zrna, po několika měsících se u nich projevuje většinou několikaměsíční dormance (snížení klíčivosti na určitou dobu). Semenáče lze pěstovat stejným způsobem jako rostlinky z podobných oblastí, tj. nejlépe vyhovuje minerální substrát a nepravidelná zálivka. Rostliny dospívají ve velikosti asi 1 cm, což u pravokořenných jedinců může být jíž druhým či třetím rokem po vysetí. Pro udržení optimálního tvaru i zdravotního stavu lze doporučit umístění na plném sluncí a šetření zálivkovou vodou. Zimní teploty mohou klesnout k bodu mrazu, vhodné je však umístění na světle. Květní poupata jsou totiž zakládána na podzim, v zimě a nebo velmi časně zjara, a pokud jsou v této době rostliny v temnu a při příliš nízké teplotě, prašníky často abortují a pylová zrna se nevyvinou, což má za následek, že pak nelze květy opylit.

Foto Pavel Pavlíček ve vlastní sbírce, text Jan Říha.

Autor: Super User

Notocactus agnetae van Vliet var. aureispinus van Vliet, Succulenta, 54: 10, 1975
Parodia concinna (Monv.) N. P. Taylor subsp. agnetae (van Vliet) Hofacker, Cactaceae Consensus Initiatives, p. 6, 1998
Notocactus concinnus (Monv.) Berger ex Backeb. f. agnetae (van Vliet) Gerloff et Neduchal, Internoto, 25: 55, 2004

Varieta byla pojmenována podle barvy otrnění, "aureispinus" (z latiny) znamená "se zlatými trny".

Popis
Stonek obráceně hruškovitého tvaru, asi 75 mm široký a 80 mm dlouhý; epidermis světle zelená; kořeny vláknité, rozvětvené. Žeber 29, na bázi asi 6 mm široká, oddělena asi 4 mm hlubokými rýhami, rozdělena poněkud vyčnívajícími hradovitými hrbolky pod areolami; areoly s bílou vlnou, později holé, meziareolová vzdálenost asi 5 mm. Středové a okrajové trny nelze rozlišit, celkem asi 30, přilehlé ke stonku, propletené, štětinovité, v oblasti temena žluté s poněkud světlou hnědožlutou bází a hrotem, později šedé, asi 15 mm dlouhé. Květ asi 60 mm dlouhý a stejně tak široký, nálevkovitý; vnější i vnitřní okvětní lístky světle žluté; tyčinky žluté; čnělka žlutá, blizna načervenalá. Plod tenkostěnný, později vysychající, tmavě zbarvený. Semeno přilbovité, asi 0,9 mm dlouhé a asi 0,8 mm široké, černé.

Variety a formy
D. J. van Vliet popsal Notocactus agnetae současně s varietami aureispinus a minor. Varieta aureispinus (DV 8a) se liší od var. agnetae (DV 8) menšími rozměry stonku, okrajovými a středovými trny, které jsou stejné barvy a poněkud většími květy. Varieta minor (DV 8b) má oproti var. aureispinus menší rozměry stonku, menši meziareolové vzdálenosti, kratší otrněni a větší květy. Nepopsaná je var. zapicanensis, která má polní čislo PR 91 (K.-H. Prestlé). Notocactus agnetae var. aureispinus byl sbírán anebo pozorován v přírodě jen velice málo, kromě van Vlieta rostliny sbíral na nalezišti variety např. W.-R. Abraham (WRA 29).

Výskyt a rozšíření
D. J. van Vliet neuvádí bližší údaje o poloze naleziště, pouze "na severu departementu Maldonado, Uruguay". Notocactus agnetae var. aureispisnus zde roste ve společnosti Notocactus scopa, N. ottonis, N. mammulosus, N. neoarechavaletae, Frailea pygmaea, Gymnocalycium leeanum a Trichocereus alacriportanus, ve výšce asi 150 m n.m.

Poznámky
Notocactus agnetae var. aureispinus je ve sbírkách poměrně málo rozšířenou rostlinou. Není proto ani běžné vidět ji v nabídkách semen nebo rostlin. Rovněž i literárních údajů o ni je velice málo - a to se obvykle jen opakují údaje, které zveřejnil van Vliet v prvním popisu. Mladší rostliny Notocactus agnetae var. agnetae a var. aureispinus se od sebe jen poměrně obtížně odlišují. Postupem doby se ale na rostlinách Notocactus agnetae začnou vyvíjet čtyři středové trny hnědé barvy, zatímco var. aureispinus si, ve shodě se jménem, zachovává stále stejnou (žlutou až zlatou) barvu trnů.

Literatura
Elsner J., Popisy a nomenklatorické otázky, Minimus, 7: příloha, 1976
Neduchal J., Notocactus - Bilanz 1998, p. 2, 1999
Stuchlík S., Rod Notocactus - monografie, p. 11, 1993

Pěstování
Při pěstování Notocactus agnetae var. agnetae i var. aureispinus není rozdíl - obě dvě variety mají obdobné nároky. Ve vegetaci potřebují dostatek rovnoměrné zálivky, občas můžeme i přihnojit (obzvláště pokud používáme nepříliš výživnou zeminu anebo jsme nějaký čas rostliny nepřesazovali). V zimě držíme rostliny v suchu. Obě dvě variety patří k bezproblémovým rostlinám, dobře rostou menší i větší rostliny.

Autor textu Stanislav Stuchlík, fotografoval kulturní rostlinu ve vlastní sbírce.

Autor: Super User

Notocactus bommeljei van Vliet, Succulenta, 47: 5, 1968
Echinocactus muricatus K. Sch., Gesamtbeschreibung der Kakteen, p. 386, 1898, non Otto 1837
Parodia tabularis (Cels ex K. Sch.) D. R. Hunt subsp. bommeljei (van Vliet) A. Hofacker, Cactaceae Konsensus Initiatives, 6: 12, 1998
Notocactus tabularis (Cels ex K. Sch.) Berger ex Backeb. var. bommeljei (van Vliet) Gerloff et Neduchal ined.

Druh byl pojmenován podle C. Bommeljé, holandského pěstitele a milovníka sukulentů.

Popis

Stonek jednotlivý, ve stáří občas odnožující, zpočátku ploše kulovitý, později kulovitý až sloupkovitý, až 100 mm široký, až 150 mm dlouhý, temeno prohloubené, s krátkou bělavou nebo nahnědlou vlnou; žeber 16-20, rovná nebo někdy více či méně spirálovitě stočená, asi 3 mm vysoká, rozčleněna na hrboly; areoly kruhovité až srdčité, 2-3 mm široké, zpočátku s bílou vlnou, meziareolová vzdálenost 4-7 mm. Okrajových trnů 15-20, štětinovité, až 8 mm dlouhé, v mládí sklovité, později bílé; středové trny 3-4, do kříže, nejhornější nejdelší, až 13 mm dlouhý, kaštanově hnědý až rubínově červený, ostatní trny jantarové barvy, později všechny šednou. Květy vyrůstají v blízkosti temene, asi 30 mm dlouhé; květní lůžko zelené, s bílou vlnou a nahnědlými až černými štětinami; květní trubka široce nálevkovitá, s vlnou a štětinami jako květní lůžko; vnější okvětní lístky nazelenale žluté, vnitřní světle kanárkově žluté, kopisťovité, na konci špičaté a zoubkované; nitky světle žluté, prašníky chromově žluté; čnělka s 9-11 purpurově červenými rameny blizny. Plod se světle šedou vlnou a tmavohnědými štětinami. Semeno černé, 1,1 mm dlouhé, 0,9 mm široké.

Variety a formy

K Notocactus bommeljei nebyly popsány žádné další taxony. V přírodě byly rostliny sbírány jen na přelomu devatenáctého a dvacátého století, v novější době (druhá polovina 20. století) nebyly sbírány, takže k nim nejsou evidovány žádná polní sběrová čísla. Ve sbírkách se však tento druh vyskytuje poměrně často.

Výskyt a rozšíření

Jako naleziště druhu uvedl K. Schumann: "Jižní Brazílie, pravděpodobně Rio Grande do Sul".

Poznámky Historie Notocactus bommeijei je poněkud zmatená, což způsobil omyl Schumanna. Ten v roce 1898 ve svém díle "Gesamtbeschreibung der Kakteen" popsal jako Echinocactus muricatus jiné rostliny, než které odpovídaly původnímu popisu Echinocactus muricatus Otto z roku 1837. Dlouhou dobu se potom N. bommeijei pěstoval pod jménem N. muricatus. Přitom ale např. už Backeberg upozornil, že popis Schumanna v mnoha znacích původnímu popisu neodpovídá. Teprve při studiu Ritterových importů FR 1267 a FR 1267 A, které byly importovány do Evropy v roce 1964, zjistil holandský specíalista van Vliet, že dovezené rostliny velice dobře odpovídají původnímu popisu N. muricatus Otto z roku 1837. Bylo tedy zřejmé, že Schumann popsal nový druh, ale pod nesprávným, resp. Už s jinou rostlinou spojeným, jménem. Situací proto vyřešil van Vliet tím, že Schumannův popis opravil a dosud pěstované rostliny popsal jako N. bommeijei, příbuzné s N. apricus, zatímco Ritterem sbírané rostliny zařadil k původnímu N. muricatus, který je příbuzný k okruhu Notocactus ottonis. Dnes se již ve sbírkách vyskytují oba dva druhy, obvykle pod správnými jmény a dobře vzájemně odlišené.

Literatura

Anderson E. F., The cactus family, p. 554-555, 2001
Backeberg C., Kakteenlexikon, p. 305, 1966
Schäfer G., Notocactus bommeljei van Vliet, Kakteen - Sukkulenten, 14: 38, 1979
Schütz B., Notocactus bommeljei van Vliet, Kaktusy, 8: 154-155, 1972
Stuchlík S., Rod Notocactus - monografie, p. 24-25; 1993

Pěstování

Tak jako většina druhů rodu Notocactus i N. bommeljei patří k rostlinám, které nepůsobí pěstiteli problémy. Snad jedině na jaře je třeba dávat pozor, aby rostliny včas po probuzení dostaly vodu, ale to platí i o dalších notokaktusech. Pokud jim přeschnou kořeny, hůře se již znovu přivádějí do vegetace. Roubování není nutné, rostliny rostou dobře na vlastních kořenech a je jedno, jestli se jedná o starší a větší rostliny, nebo o malé semenáče. V době vegetace potřebují pravidelnou zálivku, substrát může být (s výjimkou letní stagnace) více méně stále vlhký, ale ne rozbahněný. Před zimováním musí být substrát zcela suchý. Zimování má být suché, teplota kolem 5-8 °C. Rostliny jsou samosprašné, takže stačí mít jen jedinou rostlinu ze které můžeme získat semena. Spolehlivější cestou vedoucí k získání semen, je opylení této rostliny pylem jiné rostliny štětečkem nebo chomáčkem vaty než čekat, že se semena vytvoří spontánně.

Kulturní rostlinu ze své sbírky fotografoval autor textu, Stanislav Stuchlík.

Autor: Super User

Notocactus concinnus (Monville) Berger ex Backeberg var. gibberulus (Prestlé) Gerloff, Internoto, 9: 99-112, 1988
Notocactus gibberulus Prestlé, Succulenta, 65:142, 1986
Parodia concinna (Monv.) N. P. Taylor, Bradleya, 5: 93, 1987
Notocactus concinnus (Monv.) Berger ex Backeb. f. gibberulus (Prestlé) Gerloff et Neduchal, 1nternoto, 25: 56, 2004

Varieta byla pojmenována podle charakteru hrbolků, ve které jsou rozdělena žebra ("gibberulus" - s malými hrbolky).

Popis

Stonek jednotlivý, ploše kulovitý, 40-60 mm dlouhý, 80-100 mm široký; epidermis tmavě zelená; temeno bez trnů; kořeny vláknité; žeber 18-19, 10 mm široká, 3 mm vysoká, mezi areolami bradovitě rozdělená; areoly kruhovité, světle šedé, 2 mm široké, v horní části se světle šedou vlnou. Všechny trny ohebné, měkké, poněkud přilehlé ke stonku; okrajových trnů 14, pavoukovitě ke stonku přilehlé. prohnuté a stočené, dlouhé 10 mm, mladé jantarové barvy, starší šedé; středové trny 4, tři trny 15-18 mm dlouhé, nejdelší 25-28 mm dlouhý. Květ široce nálevkovitý,  leskle žlutý, 60-70 mm široký, 40-50 mm dlouhý; nitky bělavě žluté, prašníky světle žluté; čnělka bělavě žlutá, blizna tmavě karmínová. Plod  oválný, olivově zelený, 13 mm dlouhý, 7 mm široký, s hnědou vlnou a tmavě hnědými štětinovitými vlasy. Semeno černé, 1 mm dlouhé, 1 mm široké.

Variety a formy

Notocactus concinnus var. gibberulus byl původně popsán jako samostatný druh. Později byl převeden k Notocactus concinnus jako varieta a ještě později byl změněn jeho taxonomický stupeň na formu. Pokud vyjdeme z přiřazení k Notocactus concinnus, potom existuje celá řada variet a forem, příbuzných s var. gibberulus. Popsány byly var. aceguaensis, var. eremiticus, var. joadii a var. rubrigemmatus. Kromě nich existují ještě další nepopsané variety či formy buď pod polními čísly různých sběratelů anebo pod různými jmény v nabídkách a ve sbírkách - var. ballenarensis, var. durispinus, var. elegans, var. fimbriatif1orus, f. nigrispinus. f. olimarensis, var. parvif1orus, var. piriapolisensis, var. polancoensis, f. pororensis. f. quervosensis. f. yerbalitoensis.

Výskyt a rozšíření

Lokalita typu je u Pedras Altas (Rio Grande do Sul, Brazllie). Rovněž F. Stockinger sbíral rostliny u tohoto města (FS 247). Další nálezy variety byly učiněny u měst Aceguá (A. Hofacker - AH 200, N. Gerloff - Gf72, 210, L. Horst - W. Uebelmann - HU 1185) a Bagé (F. Stockinger - FS 315, 920, N. Gerloff - Gf 81, W.-R. Abraham - WRA 68) - všechna místa jsou na jihu státu Rio Grande do Sul (Brazílie).

Poznámky

První rostliny byly nalezeny při společné expedici K.-H. Prestlé - F. Stockinger - A. Nilson v lednu 1983. Podle morfologie semen patří var. gibberulus do příbuzenstva Notocactus concinnus, i když stavbou stonku, otrněním a květy je podobný druhům kolem Notocactus uebelmannianus.

Literatura

Neduchal T., Notocactus - Bilanz 1998, p. 6, 1999
Prestlé K.-H., Notocactus gibberulus Prestlé, Internoto, 8: 82-84, 1987
Stuchlík S., Rod Notocactus - monografie, p. 36-37, 1993

Pěstováni

Pěstování pravokořenných rostlin je prakticky bez problémů. Pokud rostlinám poskytneme dobře propustnou zeminu, dostatečnou zálivku během vegetace a eventuálně i trochu přihnojení, můžeme očekávat jejich dobrý růst, ať již to jsou malí semenáči nebo větší jedinci. Během zimní periody je zapotřebí - tak jako i u dalších zástupců rodu Notocactus - ponechat rostliny v suchu.

Autor textu Stanislav Stuchlík fotografoval rostlinu PR 313 ve vlastní sbírce.

Autor: Super User

Notocactus incomptus Gerloff, Internoto, 11: 41, 1990
Notocactus glaucinus Ritt. var. incomptus (Gerloff) Gerloff et Neduchal, Internoto, 25: 58, 2004

Jméno druhu je z latiny a znamená "jednoduchý, prostý". Naznačuje, že se rostliny neodlišují žádným dominantním znakem od dalších druhů, ale spíše více znaky, méně nápadnými.

Popis

Stonek ploše kulovitý až kulovitý, obvykle jednotlivý, 50-70mm široký, 25-40 mm vysoký, tmavě zelený, často zbarvený do hnědočervena; žeber 8-10, rovná, v průřezu trojúhelníkovitá, s tupými hranami, 14-17 mm široká, 6-7 mm vysoká; areoly obvykle kruhovité, s bílou vlnou, 3-5 mm široké, meziareolová vzdálenost 8-17 mm. Trny přilehlé ke stonku, na bázi tmavší než na hrotu; okrajových trnů nejčastěji 9, na temeni poněkud odstávající, prohnuté. na bázi hnědé. jinak bledě žluté. 8-11 mm dlouhé, k tomu ještě 2 menší, 2-4 mm dlouhé, někdy chybí; středový trn 1, tmavší, 5-7 mm dlouhý, poněkud odstávající. Květy 40-50 mm dlouhé, 50-60 mm široké; květní trubka nálevkovitá. asi 20 mm dlouhá; květní lůžko s bílou vlnou a hnědými štětinami; okvětní lístky světle sírově žluté, lesklé, kopinaté, 5-6 mm široké, až 25 mm dlouhé; nitky nahoře žluté, dole purpurové; čnělka nažloutlá, 18 mm dlouhá, 9 karmínově červených ramen blizny. Plod zpočátku nazelenalý, později nahnědlý, 10 mm dlouhý, 7 mm široký. Semeno černé, 1,1-1,2 mm dlouhé, 0,9-1,1 mm široké.

Variety a formy

Žádné variety, ať již popsané nebo nepopsané, nejsou u Notocactus incomptus známé. Proměnlivost uvnitř populace se omezuje jen na nepatrné odchylky v počtu trnů nebo vybarvení epidermis.

Výskyt a rozšíření

Dodnes je známo jen jediné naleziště Notocatus incomptus, které se nachází u řeky Rio Iacui, 16 kilometrů od Nova Palmas (stát Rio Grande do Sul. Brazílie).

Poznámky

První rostliny byly nalezeny Horstem a Buiningem v létě roku 1967. Už tehdy dostaly spolu s polním číslem HU 96 provizorní jméno Notocactus incomptus. které bylo použito i v prvním popisu. Druh byl objeven při cestě na naleziště N. claviceps. který roste rovněž u Rio Iacui. Vzdálenost nalezišť obou druhů je dva kilometry. V roce nálezu, tj. v roce 1967, bylo do Evropy dovezeno 10 rostlin, v následujícím roce 35 rostlin - všechny byly prodány firmou Su-Ka-Flor (Švýcarsko). Další rostliny už nebyly dovezeny, proto původ všech dnes pěstovaných exemplářů ve sbírkách je třeba hledat u rostlin z těchto zásilek. Vypěstované další generace mají značně stabilní znaky, jsou jednotné ve svém vzhledu. Notocactus incomptus vykazuje blízkou příbuznost k N. glaucinus, od kterého se ale liší v několika znacích, např. menším rozměrem stonku, jiným otrněním s málo výrazným středovým trnem. kratší čnělkou a načervenalými nitkami.

Literatura

Anderson E. F., The cactus family, p. 550, 2001
Gerloff N., Notocactus incomptus n.n. HU 96, 1nternoto. 3: 57-59, 1985
Gerloff N., Notocactus incomptus n.n. HU 96, Notocactus, 14: 9-11, 1986
Stuchlík S., Notokaktusy od A do Z /2./, Cactaceae etc., 2: 42-46, 1992

Pěstování

Notocactus incomptus patří k rostlinám, které nejsou náročné na péči pěstitele. Pokud mu poskytneme propustný, mírně kyselý substrát (může být i výživnější) a dostatečnou zálivku, odvděčí se dobrým růstem a spolehlivým květenstvím. Umístění je možné i na méně slunném stanovišti, na slunci se zabarvuje epiderrnis Notocactus incomptus do hněda, červena nebo fialova. Není to ale na závadu, druh tak reaguje na přemíru oslunění. Množení je nutné semeny, protože rostliny neodnožují. Získání semen není problematické. protože rostliny jsou samosprašné. V zimě je samozřejmostí umístění na chladném místě (s teplotou kolem 8 °C) a držet v tomto období rostliny zcela bez zálivky.

Autor textu Stanislav Stuchlík fotografoval rostlinu pod polním číslem HU 96 ve své sbírce.

Autor: Super User

Notocactus vilanovensis C. E. Koch, Internoto, 24: 13, 2003

Druh byl pojmenován podle města Vila Nova do Sul v jihobrazilském státu Rio Grande do Sul, v jehož okolí byl nalezen.

Popis

Stonek plochý až ploše kulovitý, ve stáří kulovitý, jednotlivý, až 150 mm široký; epidermis tmavě šedozelená; kořeny vláknité; žeber až 25, rovná, 3-5 mm vysoká, 6-10 mm široká, mezi areolami s malými hrboly; areoly zpočátku s šedobílou vlnou, později holé, 1-3,5 mm široké, meziareolová vzdálenost 5-8 mm. Okrajových trnů 10-12, přilehlé, 5-6 mm dlouhé; středové trny až 4, odstávající, prohnuté, až 40 mm dlouhé; všechny tmy tenké, šedorůžové. Květy až 90 mm dlouhé, 90-120 mm široké, zvonkovité; vnější okvětní lísky 10-60 mm dlouhé, 5-6 mm široké, bledě žluté s červeným středovým proužkem, vnitřní okvětní lístky 65-70 mm dlouhé, 6-8 mm široké, bělavě žluté s červenými hroty; tyčinky bělavě žluté; čnělka bíložlutá s červenofialovou bliznou. Plod 18-27 mm dlouhý, soudkovitý, zelený. Semeno 1,1 mm široké, 1,1 mm dlouhé, černé, matné.

Variety a formy

Žádné variety ani formy, ať již popsané nebo nepopsané. nejsou známy.

Výskyt a rozšíření

Areál rozšíření Notocactus vilanovensis je velmi malý. Lokalita typu se nachází několik kilometrů severovýchodně od města Vila Nova do Sul. V době prvního nálezu bylo na ní zjištěno asi 20-25 květuschopných rostlin a řada menších semenáčů. V současnosti se ale rostliny na této lokalitě jíž téměř nevyskytují. Nedaleko byla nalezena další lokalita, ale ani na ní nejsou rostliny nijak hojné. Rostliny na nalezišti nyní již zdaleka nedosahují rozměrů, uvedených v popisu, šířka jejich stonku je nejvýše poloviční. Na nalezištích roste Notocactus vilanovensis společně s Notocactus linkii, N. megapotamicus, N. ottonis, N. oxycostatus a Frailea buenekeri.

Poznámky

Notocactus vilanovensis patří do blízkého příbuzenstva Notocactus arnostianus, N. cristatoides, N. curvispinus a N. ritterianus, od kterých se liší tím, že plod se ve zralosti extrémně neprodlužuje, ale oplodí měkne a je tenkostěnné. Nápadná je velikost květů druhu, která snese v rodu Notocactus srovnání jen s Notocactus crassigibbus. Ve srovnání s jinými notokaktusy je rovněž zajímavá i velmi bledá, bíložlutá barva květů, která se v rámci rodu vyskytuje zřídka.Druh byl objeven na podzim roku 1996, doposud není ještě příliš rozšířen ve sbírkách. Předpoklady k hojnějšímu zastoupení generativní cestou ale jsou, protože v jednom plodu Notocactus vilanovensis se nachází kolem tříset semen. Rostliny začínají vykvétat při velikosti stonku 40-50 mm.

Literatura

Gerloff N. et Neduchal T., Taxonomische Neubearbeitung der Gattung Notocactus Frič, 1nternoto, 25: 116, 2004
Stuchlík S., Notocactus vilanovensis C. E. Koch roste u Vila Nova, Minimus 34: 1-4, 2003

Pěstování

V přírodě roste Notocactus vilanovensis na skalnatých plošinách s porostem trávy, na kterých je mírně chráněný proti slunci. Ve sbírkách snese i slunnější místo, ale úpal není vhodný. Substrát pro pěstování volíme výživnější, mírně kyselý, ve vegetaci má být zálivka pravidelná a dostatečná. aby rostliny nepřeschly. I když s Notocactus ; nejsou příliš velké zkušeností vzhledem k jeho malému rozšíření ve sbírkách, je možné jej označit za rostlinu, s jejímž pěstováním nejsou potíže.

Autor textu S. Stuchlík fotografoval rostlinu Gf830, vypěstovanou ze semen, ve své sbírce. Rostlina v přírodě byla vyfotografována na nověji objevené lokalitě (STU 33 = WG 256).

Autor: Super User

Pediocactus nigrispinus (Hochstätter) Hochstätter subsp. indranus (Hochstätter) Hochstätter Cactaceae - Review IRT 6(1): 11, 2003
Pediocactus simpsonii (Engelm.) Br. et R. var. indranus Hochstätter, Succulenta 69: 179, 1990
Pediocactus simpsonii (Engelm.) Br. et R. subsp. indranus (Hochstätter) Hochstätter The Genera Pediocactus - Navajoa - Toumeya Cactaceae, Revised, 43, 1995

Jméno indranus zvolil autor popisu podle křestního jména (Indra), tak se jmenuje jeho dcera.

Popis

Stonek jednotlivý, zřídka i trsovitý, 40-100 mm dlouhý a stejně tak široký, šířka skupiny až 0,6 m, pokožka středně až tmavě zelená nebo šedá, hrbolce 6 mm dlouhé a 4 mm široké; areoly kruhovité nebo oválné, bílé až šedé, s jemnou plstí, 4 mm dlouhé a 3 mm široké, vzdálenost mezi areolami asi 7 mm. Středové tmy v počtu 5-6, světle až tmavě hnědé, volně uspořádané, 10-18 mm dlouhé, 1 mm při bázi silné, rovné, vzpřímené, postranní zahnuté; okrajové tmy v počtu 12-20, jehlovité, bílé, světle šedé, někdy s hnědou špičkou, nepravidelně rozložené, rovné až ohnuté, mladé tmy krémové až červenavé. Květ nálevkovitý, tmavě růžový, hnědavý nebo i téměř bílý, 10-20 mm dlouhý a 10-25 mm široký; okvětní lístky lopatkovité, vnější růžové, hnědavé až téměř bílé, 12 mm dlouhé a 3 mm široké, s tmavším středním proužkem, vnitřní okvětní lístky zaokrouhlené, s roztřepeným okrajem, růžové, hnědavé až bílé, 14 mm dlouhé a 4 mm široké; čnělka žlutá, 8 mm dlouhá, blizna s 5 rameny, žlutá; nitky žluté nebo bí1é, 5 mm dlouhé, prašníky žluté, 1 mm velké. Plod kulovitý až vejčitý, masitý, zelený, ve zralosti světle zelený, žlutý až šedý, podélně pukající, 4-7 mm dlouhý a 4 mm silný, s asi 10-30 semeny. Semena s jemně bradavčitou testou, tmavošedé, asi 3 mm dlouhé a 2,5 mm silné.

Variety a formy

Už samotná synonymika naznačuje, že ne úplně a ne přesně byly posouzeny rozdíly ve znacích druhů pediokaktusů, rostoucích v Idahu. Jedna část populací přirozeně inklinuje k P. simpsonii, další část populací patří k P. nigrispinus. Rozdíl mezi oběma druhy je zřetelný, a to v uspořádání trnů. Rostliny patřící do okruhu P. simpsonii mají středové trny při bázi nerozšířené a jsou stažené, uspořádané "do štětce", od okrajových trnů se liší jen minimálně. Středové trny rostlin, které patři do okruhu P. nigrispinus, jsou silnější než okrajové a na bázi jsou zesílené rozšířenou částí, která se podobá špendlíkové hlavičce. Okrajové trny jsou paprsčitě rozložené kolem areoly, ale středové jsou nepravidelně uspořádané a směřují ven z areoly.Vytvořením poddruhu subsp. idahoensis jistě nebyl uspokojivě vyřešen problém rozmanitosti pediokaktusů v Idahu. Je možné konstatovat, že toto tvrzení platí i za předpokladu značné tolerance k proměnlivosti kaktusů rostoucích v Severní Americe. Proto je namístě očekávat další změny, asi s dalším zařazením do nižších taxonomických jednotek.

Výskyt a rozšíření

Pediocatus nigrispinu., subsp. indranus roste v oblastí Skalnatých vrchů v Idahu (okres Lehmi Co) na strmých svazích, lávových polích a travnatých plochách, od horských jehličnatých lesů až po údolní nivu řeky Salmon River, v nadmořských výškách 1100-1380 m., kde převládají hnědozemě promíšené s tvrdými zvětralinami. Pro většinu půdních vzorků je charakteristické, že pevné části o zrnitostí nad 2 mm (štěrky a skelet) tvoří až téměř 60 %, ostatní složky do 2 mm tvoři podíl 40 %, z toho jí1y tvoří jen 2 % a humus 1 %. Přítomnost vápníku zjištěna nebyla a proto je půdní prostředí mírně kyselé okolo pH 5,6. Poměr fosforu a draslíku v substrátu je asi 1 : 9. Doba květu je v měsíci květnu, semena dozrávají asi za 4-5 týdnů.

Poznámky

P. nigrispinus subsp. indranus je u nás velmi málo známá rostlina, najdeme jí jen v nepatrném množství z našich sbírek. A když se ve sbírkách s tímto jménem setkáme, nemáme vždy důvěru ve správnost tohoto označení, a to i v případě, když pochází ze zaručených zdrojů. Nicméně se jedná o zajímavou novinku, rostliny upoutají obzvláště za pěkného slunečného počasí, neboť jen tehdy se jejich květy pěkně otevřou. V literatuře se můžeme setkat s informací, že okvětní lístky jsou na okraji roztřepené; tato vlastnost byla však charakteristická jen pro P. simpsonii subsp. idahoensis, pocházející z Twin Falls. Často se můžeme setkat i se záměnou subsp. idahoensis se subsp. ."indraianus", což je způsobeno tím, že původní popis var. indranus z roku 1990 se o zoubkování okvětních plátků zmiňoval.

Literatura

Hochstätter F., An den Standorten von Pedio- und Sclerocactus, Mannheim, 1989
Hochstätter F., The genera Pediocactus - Navajoa - Toumeya Cactaceae. Revised, Mannheim, p. 43-45, 1995
Hochstätter F., Cactaceae - Review IRT, 2: 17, 1998
Hochstätter F., Cactaceae - Review IRT, 6: 11-15, 2003
Vereš G., Mrazuvzdorné kaktusy Severnej Ameriky, Poříčany, 2003

Pěstování

Jak už vyplývá z podmínek na přírodních stanovištích, nedá se říci, že rostliny pěstované v našich podmínkách vždy potřebují plné slunce. Naopak, některé se velmi snadno popálí, a to nejen na jaře, ale i v průběhu roku. Zřejmě to vyplývá z toho, že i v přírodě rostou v zastíněném prostředí. Volnou kulturu nebo pěstování na skalce jsem nezkoušel, ale zimování na světle v nevytápěném skleníku snášejí dobře. Určitě nesnášejí zásaditou reakci substrátu, zvýšení pH půdy (např. vápněním) má vždy za následek zastavení růstu nebo i ztrátu kořenů. Tyto pediokaktusy mají stejné nároky jako Lewisia rediviva, společná výsadba v jednom květináči může prověřit, jestli jsme zvolili správný způsob pěstování. Pokud ano, pak se můžeme těšit ze zajímavé sestavy rostlin, zejména v období kvetení. Semena při výsevech klíčí celkem spolehlivě, a pokud semenáče včas naroubujeme na dobře rostoucí podnože, zajistíme si dostatek odnoží pro přeroubováni na trvalé mrazuvzdorné podnože, čímž nám odpadne starost s citlivými kořeny pravokořenné rostliny.

Text i snímky ve vlastní sbírce (2005) Gabriel Vereš. Rostlina s tmavě růžovofialovým květem pochází z výsev už roku 1997 ze semen označených jako FH 5.1 a rostlina s krémovým květem je z výsevu z roku 2000, ze semen označených jako RP 93. Překlad ze slovenštiny Pavel Pavlíček.

Autor: Super User

Pediocactus nigrispinus (Hochstätter) Hochstätter, Succulenta, 3: 99, 1992Pediocactus nigrispinus (Hochstätter) Hochstätter, Succulenta, 3: 99, 1992
Pediocactus simpsonii Br. et R. var. nigrispinus Hochstätter, Succulenta, 9: 179, 1990
Pediocactus simpsonii Br. et R. var. nigrispina Marshall, nom. nud., Cactaceae (Berlin), p. 140, 1941

Druh dostal jméno, které vystihuje barvu trnů, která je u většiny jedinců černá. Latinské spojení nigrispinus lze přeložit jako černotrný.

Popis

Stonek kulovitý až vejčitý, častěji jednotlivý, někdy i odnožující do trsu až 0,5 m širokého, 50-300 mm vysoký a 50-150 mm široký, tmavě zelený, šedý až modrošedý, žebra rozpadlá do hrbolců; hrbolce kuželovité, 10 mm u báze dlouhé a 4 mm vysoké; areoly 2 mm široké, okrouhlé nebo oválné, 15-20 mm od sebe vzdálené, bílé, šedé nebo krémové, se šedivou plstí. Středové trny šídlovité, v počtu 6-12 v areole, 15-35 mm dlouhé, při bázi 1 mm silné, barvy červené, světle až tmavě hnědé, téměř černé, někdy i světle žluté, rovné nebo mírně prohnuté; okrajové trny v počtu 10-30 v areole, 10-20 mm dlouhé, světle šedé, červenavé až hnědavé, mladé trny žluté, bílé nebo červené. Květ nálevkovitý, bledě až tmavě růžový, zřídka i bílý nebo žlutý, 10-35 mm dlouhý a 45 mm široký, poupata fialová až žlutá; okvětní lístky kopisťovité, 25 mm dlouhé a 6 mm široké, světle až tmavě růžové nebo bílé až žluté, vně s hnědavými proužky; čnělka 16 mm dlouhá, 1 mm silná, žlutá, blizna 6ramenná, žlutá; nitky 3 mm dlouhé, prašníky žluté, 1 mm dlouhé. Plod kulovitý až vejčitý, dužnatý, zelený, zralý světle zelený, žlutý až hnědý, 15 mm dlouhý, 5 mm široký, svisle praskající, s 10-50 semeny. Semena šedá až téměř černá, až 4 mm dlouhá a 1,2 mm široká, s bradavčitým povrchem.

Variety a formy

Do současné doby byly stanoveny tyto poddruhy:    P. nigrispinus (Hochstätter) Hochstätter subsp. nigrispinus    P. nigrispinus subsp. beastonii Hochstätter    P. nigrispinus subsp. puebloensis Hochstätter    P. nigrispinus subsp. indranus (Hochstätter) Hochstätter

Výskyt a rozšíření

Pediocactus nigrispinus se vyskytuje v suchých oblastech Kolumbijské plošiny, v blízkosti řek Columbia River, Yakima River, Salmon River, Snake River a Imnaha River, ve výšce 400-1000 m n.m. V Oregonu se nachází na velkém areálu v okresech Wheeler Co., Jefferson Co., Wallowa Co., ve státu Washington v Kittitas Co., Grant Co., Yakima Co., Douglas Co., Chelan Co., v Idahu v Nez Perce Co. Areál je velmi rozsáhlý a o výskytu dalších populaci v přírodě se objevují stále nové a nové poznatky. P. nigrispinus roste na stanovištích s řídkými keři a řídkým bylinným podrostem. Vzorky půd na většině lokalit vykazovaly vysokou skeletovitost, obsahovaly vysoký podíl hrubozrnných částic. Většinou se pH půdy pohybovalo od 5,5 do 6,5, tedy prostředí kyselé, v substrátu nebyla zjištěna přltomnost vápníku. Poměr fosforu a draslíku se pohyboval v rozsahu 1 : 7 až 1 : 27. Doba kvetení spadá do období dubna až května.

Poznámky

Severozápadní část USA, kde se vyskytuje P. nigrispinus, je z hlediska výskytu pediokaktusů rozsáhlou a nejméně prozkoumanou oblasti. I z toho důvodu příliš nepřekvapují četné změny a nové taxonomické návrhy, které vyjadřují nové poznatky o jednotlivých taxonech, a kterých jistě bude v budoucnosti přibývat. Pánové Marshal, L Benson, Arp, ale ani Hochstätter se nedokázali shodnout na přijatelném řazení, zejména pokud se snažili P. nigrispinus hodnotit jen jako taxon uvnitř okruhu P. simpsonii. Zastávám názor, že P.nigrispinus je nutné vést důsledně mimo okruh P. simpsonii, neboť se liší v řadě důležitých znaků. Navíc, v této době ještě nejsou dostatečně známé výsledky výzkumu A. Muhla, který se minulý rok (2005) věnoval terénním studiím pediokaktusů v Idahu. Zmatky se přenášejí i do sbírek, prostřednictvím nabídek semen. Např. semena druhu P. nigrispinus. k nám v současné době distribuovaná pod číslem SB 1590 (Humboldt Co, NV). jsou chybně označená jako P.simpsonii var. robustior.

Literatura

Beaston B., Germinating Pediocactus nigrispinus Hochstätter seeds, a radical metod. Cactaceae - Review IRT. 1: 15, 1999
Hochstätter F., An den Standorten von Pedio- und Sclerocactus, Mannheim, 1989
Hochstätter F., The genera Pediocactus - Navajoa - Toumeya Cactaceae, Revised, Mannheim, p. Z5-29, 1995
Vereš G., Mrazuvzdorné kaktusy Severnej Ameriky, Poříčany, 2003

Pěstování

Pokud porovnáváme pěstování Pediocllctus nigrispinus s pěstováním ostatních pediokaktusů, pak tu není žádný rozdíl. Výsledky průzkumu lokalit však přece jen naznačují to, co se potvrzuje i v kultuře. Při pravokořenné kultuře ne příliš dobře snáší vápník v substrátu, ten bývá nejen brzdou v růstu, ale často i příčinou ztráty kořenů. Slunečné letní stanoviště s dostatkem čerstvého vzduchu jsou předpokladem úspěšného pěstování. Snášejí mrazivé zimování v nevytápěném skleníku. Všechny starosti odpadnou, pokud se rostliny naroubují na mrazuvzdorné podložky. Na nich kvetou už malé rostliny, s výjimkou těch, které rostou i v přírodě trsovitě, ty kvetou až poté, co vytvořily trs o několika stoncích. Některé taxony snášejí i volnou kulturu s vysazením na skalku. nevadí jim ani sněhová pokrývka. Semena nejsou tak tvrdá. jako je tomu u rodu Sclerocactus, proto pro úspěšný výsev není nutná skarifikace. Pokud však není klíčení dostatečně dynamické, lze dodatečným narušením testy semene úspěšnost klíčení zvýšit.

Text i foto ve vlastní sbírce (2005) Gabriel Vereš. Na obrázku je P. nigrispinus subsp. nigrispinus RP 05 (Yakima Co., WA), z výsevu v roce 2000. Překlad ze slovenštiny Pavel Pavlíček.

Autor: Super User

 

Rebutia flavistylus Ritter, Ashingtonia, 3: 12, 1978

Jméno druhu je odvozeno od vzhledu květu, flavistylus znamená žlutá čnělka.

Popis

Stonek jednotlivý, kulovitý, 40-50 mm široký, s krátkým, měkkým, bílým řepovitým kořenem; pokožka zelená. Žeber 15-27, spirálovitě stočená a rozložená do 4-6 mm vysokých, na bázi 4-5 mm širokých hrbolů; areoly oválné, 1,5-3 mm dlouhé, nažloutle a později bíle plstnaté, 5-8 mm navzájem vzdálené. Tmy nažloutlé, později bílé, jemné, téměř rovné; okrajových trnů 15-22, stranou směřující, 6-10 mm dlouhé; několik podobných, odstávajících středových trnů. Květy hluboce postranní, 30-40 mm dlouhé, oranžové; květní lůžko kulovité, 4 mm široké, se šupinami o délce do 1 mm s bohatou bílou vlnou a několika bílými vlasovými štětinami; květní trubka asi 20 mm dlouhá, v dolní polovině srostlá s čnělkou, nahoře asi 6 mm široká, uvnitř bledá, vně oranžově žlutá, pokrytá jako květní lůžko, šupiny delší; okvětní plátky asi 15 mm dlouhé, 4-5 mm široké, kopisťovité, nahoře tupé s nasazenou špičkou, oranžové, vnější z části načervenalé; nitky bledě žluté, 5-7 mm dlouhé, v dolní části trubky hustě, v horní části řídce nasazené, prašníky světle žluté; čnělka sírově žlutá, blizna s 8 roztaženými rameny citrónově žlutá, slabě přečnívající nejvýše postavené prašníky. Plod kulovitý, 5-7 mm široký, světle zelený. Semena černohnědá, asi 1,2 mm dlouhá, 0.7 mm široká. jemně hrbolatá.

Variety a formy

Variety ani formy nebyly popsány, druh vykazuje jen velmi malé rozdíly. Některé rostliny mají jen poněkud bledší, méně načervenalé květy. Rozdíly v délce a hustotě otrnění jsou asi jen důsledkem odlišných podmínek kultury. Kromě typového sběru FR 756, podle kterého byl druh popsán, byl jako R.flavistylus označen také sběr KK 1979.

Výskyt a rozšíření

Druh pochází od Cajas (Bolívie, departament Tarija, provincie Mendez), jako lnisto typového sběru F. Rittera (FR 756) bylo uvedeno pod Cajas, druh byl nalezen rovněž níže v rokli Cajas u Rio Cajas. Také u sběru KK 1979 bylo jako místo nálezu uvedeno Tarija, Mendez, Cajas.

Poznámky

F. Ritter nalezl R. flavistylus roku 1958, její pojmenování odvodil od charakteristické barvy její čnělky. Pro jméno použil tvar substantiva, tedy žlutá čnělka, proto koncovka zdánlivě odporuje gramatickému rodu rodového jména. V domnění, že se jedná o omyl, redakce u prvotního popisu změnila koncovku a použila kombinaci Rebutia flavistyla, což ale bylo nedorozumění, které by mělo být chápáno jako tisková chyba, F. Ritter na to ve své souhrnné práci upozornil a omyl korigoval. Správné jméno by tedy mělo znít Rebutia flavistylus. Tvar květů R. flavistylus, výrazná vlna a štětiny v paždí šupin na květním lůžku a trubce i tvar semen jasně ukazují na příslušnost tohoto druhu k sekci Aylostera, ačkoliv její celkový vzhled a zejména charakter otrnění je pro tuto sekci velmi neobvyklý. Bez květů tato rostlina naopak nápadně připomíná některé formy z příbuzenstva R. senilit nebo R. wessneriana.

Literatura

Anderson E. F., Tbe cactus family, p. 603, 2001
Pilbeam J., Rebutia, p. 42, 1997
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 2: 615, 1980
Šída O., Rod Rebutia, p. 54.1997

Pěstování

Rebutia flavistylus je pěstitelsky velmi vděčná rostlina, svými nároky se nijak neliší od příbuzných druhů. Semena, která jsou z hojných samosprašných květů pravidelně vytvářena v dostatečném množství, dobře klíčí, výsevy jsou jednotné a rostliny brzy dorůstají do květuschopnosti. Při dodržení běžných požadavků kultury rebucií roste dobře na vlastních kořenech, které jsou jen málo dužnaté. Dostatek světla a čerstvého vzduchu přispívá k bohaté tvorbě květů a hustému a výraznému otrnění.

Poznámky autora snímku

Fotografovaná rostlina byla vypěstována ze semen, označených Aylostera flavistylus FR 756. Pěstování nečiní obtíže, rostliny bohatě kvetou již jako malé semenáče, na jaře dříve, než jiné druhy sekce Aylostera. Květy upoutají svou méně běžnou, ohnivě oranžovou barvou a hustotou okvětních lístků. Zajímavé vytrnění rostlin vynikne, pokud pěstitel šetří zálivkou a rostlinám dopřeje dostatek čerstvého a vlhkého vzduchu.Rostliny nebyly zřejmě opakovaně v přírodě nalezeny, protože uvedené stanoviště je i v současné době obtížně dostupné, odlehlé a nepříliš jednoznačně označené.

Text Otakar Šída, foto ve svých sbírkách pořídili Pavel Pavliček a Václav Šeda.

Autor: Super User

 

Rebutia pseudoritteri (Rausch) Šída, Rod Rebutia, p. 28, 1997
Lobivia atrovirens Backeb. var. pseudoritteri Rausch, Lobivia 85, p. 137, 1986
Rebutia ritteri Rítter 1980 non Wessner, Kakteen in Südarnerika, 2: 603, 1980
Rebutia atrovirens (Backeb.) Šída var. pseudoritteri (Rausch) Mosti, Cactus and Co., 3: 198, 1999

Druh byl pojmenován na počest svého nálezce, F. Rittera. Sběr, který byl podkladem pro popis, byl původně přiřazen ke druhu Rebutia ritteri, ale tato identifikace se později ukázala nesprávnou, proto bylo při popisu použito upravené jméno ve smyslu "nesprávná ritteri".

Popis

Stonek jednotlivý nebo málo odnožující, v kultuře více odnožující, kulovitý až slabě protáhlý, 15-25 mm široký, se řepovitým kořenem; pokožka žlutozelená, fialově nabíhající. Žeber 10-13, přímá nebo jen málo šikmá, příčnými brázdami rozloženádo okrouhlých, 3-5 mm širokých okrouhlých 1,5-2 mm vysokých hrbolků; areoly eliptické, 1,5-2 mm dlouhé a 1 mm široké, bíle plstnaté, S-7 mm navzájem vzdálené. Trny jen okrajové, 10-12, ve 4 až 5 párech do stran a někdy po 1 směřujícím dolů a nahoru, kolem těla obloukovitě ohnuté a navzájem propletené, hnědé, později šednoucí, 3-8 mm dlouhé. Květy vyrůstající z boku těla, 35-40 mm dlouhé a široké; květní lůžko růžové, pokryté zelenými šupinami s bílou vlnou a 1-3 bílými nebo hnědými vlasovými štětinami; květní trubka růžová, 11-15 mm dlouhá, na dolních 4-5 mm srostlá s čnělkou, nálevkovitá, nahoře 7-10 mm široká, uvnitř světle purpurová, vně pokrytá jako květní lůžko; vnější okvětní lístky purpurově růžové se zeleným středním proužkem; vnitřní okvětní lístky rumělkově až šarlatově červené, dole poněkud purpurové; nitky purpurové, nahoře rumělkové, vyrůstající po celé délce volné části květní trubky; čnělka a blizna světle zelené, blizna šestiramenná, ramena blizny sevřená, 1-2 mm dlouhá. Plod kulovitý, asi 6 mm široký, hnědofialový, pokrytý šedou vlnou a bílými štětinami.Semena černá, přílbovitá, asi 1 mm velká, pokrytá zbytky arilu; hilum bazální, široké, okrouhlé, bílé.

Variety a formy

Variety ani formy nebyly popsány, existující rozdíly jsou většinou jen důsledkem kultury. Vedle toho však lze pod jménem R. pseudoritteri, případně R. atrovirens var. pseudoritteri, stejně jako R. ritteri, případně R. atrovirens var. ritteri, nalézt navzájem zaměněné rostliny, což je důsledkem vývoje názorů na tyto taxony a jejich zařazení i na spojení různých sběrů s některým z těchto jmen.Kromě sběru WR 506, podle kterého byl tento druh jako Lobivia atrovirens var. pseudoritteri popsán, byl k tomuto taxonu přiřazen sběr FR 1123. Další sběry, které byly spojovány s R.ritteri (KK 1232, L 411), by měly vzhledem ke svému místu nálezu patřit asi spíše k R.pseudoritteri, pokud nejsou ve skutečnosti něčím zcela odlišným, jako řada dalších sběrů, které byly původně také jako R. ritteri označovány. Nověji byl jako R.pseudoritteri označen sběr SE 65 (také JO 369).

Výskyt a rozšíření

R. pseudoritteri pochází z Bolívie. Jako typová lokalita bylo W. Rauschem uvedeno Abra de Sama (departament Tarija). Tomu odpovídá také místo původu sběru FR 1123 - 1scayachi (departament Tarija, provincie Mendez). Podobně jsou lokalizovány i oba další výše zmíněné sběry, u KK 1232 Escayachi, 3800 m, u L411 provincie Mendez, Tarija - 1scayachi, 3800-3900 m, u SE 65 Abra de Sama, 3800 m n.m. .

Poznámky

Roku 1938 popsal W. Wessner jako R. ritteri rostlinu, kterou podle jeho údajů nalezl roku 1931 F. Ritter v Bolívii u Escayache v nadmořské výšce kolem 3400 m. Tato rostlina nebyla pak po dlouhou dobu z přírody známá, asi i v důsledku nepříliš přesné identifikace původu. Nejisté bylo i to, zda uvedené Escayache lze ztotožnit s 1scayachi v provincíi Mendez. Ve své souhrnné práci F. Ritter tento původní nález R. ritteri nepotvrdil, ale od Iscayachi (Bolívie, departament Tarija, provincie Mendez) poněkud odlišnou rostlinu ztotožnil s R. ritteri. Naopak W. Rausch nalezl rostliny totožné s původními Wessnerovými u cesty z La Quiaca do Santa Victoria v hraničním území provincií Salta a Jujuy v severní Argentině. Podle Rauschových informací rostliny, které byly podkladem pro popis R. ritteri, pocházely od Blossfelda.Rostliny totožné s Ritterovým nálezem W. Rausch sbíral rovněž a popsal je pod upraveným jménem jako Lobivia atrovirens var. pseudoritteri, přitom jako varietu přířadil k L. atrovirens i R. ritteri. Rozdíly mezi R. ritteri a R. pseudoritteri skutečně nejsou příliš velké a asi by bylo vhodnější je rozlišit jako lokální variety R. ritteri, ale nikoliv R. atrovirens. Rozdíly, které R. pseudoritteri charakterizují proti R. ritteri, jsou žlutozelená, do hněda nabíhající pokožka a delší, více hnědé a k tělu ohnuté trny. Vybarvení květů je poněkud více do červené.

Literatura

Mosti S., Digitorebutia Buining & Donald (1), Cactus & Co., 3: 198, 1999
Pilbeam J., Rebutia, p. 22, 119, 1997
Rausch W., Lobivia 85, p. 13, 1987

Pěstování

Svými nároky se R. pseudoritteri shoduje s většinou druhů rodu Rebutia. Dobře roste pravokořenná, problémy nečiní zakořeňování odnoží ani výsevy. Semena se vyskytovala v nabídkách poměrně často, i když někdy spíše pod jménem R. ritteri, rostliny je vytvářejí ze samosprašných květů pravidelně a v dostatečném množství. Semenáčky dosahují květuschopnosti během 3-4 roků.Stejně jako u všech rebucií je v době vegetace vhodné stanoviště s dostatkem světla a čerstvého vzduchu a nárazová zálivka. Příliš vysoké teploty v době vrcholícího léta mohou vést k zastavení růstu, tím vzrůstá také riziko hniloby kořenů, které lze čelit omezením zálivky. Pro zimování je nejvhodnější úplné sucho při teplotách asi 5 °C, světlé zimní stanoviště snad ještě zvýší násadu květů, ale i při zimování ve tmě je násada květů dostatečná, spíše se jen začátek kvetení poněkud opozdí.

Text Otakar Šída, foto v přírodě i ve sbírce Václav Šeda (SE 65).

Autor: Super User

Rebutia spiralisepala (Schütz) Šída comb. nov.Rebutia spiralisepala (Schütz) Šída comb. nov.

Basyonyrn: Mediolobivia spiralisepala Schütz, Kaktusy, 11: 51, 1975

Jméno druhu je odvozeno od tvaru květů, spiralisepalus znamená se stočenými okvětními lístky.

Popis

Stonek jednotlivý, kulovitý až krátce válcovitý, až 50 mm široký, temeno poněkud snížené; pokožka tmavě zelená; žebra spirálovitě stočená, rozložená do asi 5 mm vysokých hrbolů; areoly eliptické, nejprve žlutě, později bíle plstnaté, 3 mm dlouhé, 2 mm široké, 7 mm od sebe vzdálené. Trny tuhé, nepravidelně zprohýbané až zkroucené; okrajových trnů 10-12, hřebenovitě uspořádané, 6-8 mm dlouhé, zahnuté, nejprve tmavohnědé se žlutohnědou bází, později šedohnědé; středové trny 4, asi 20 mm dlouhé, vzhůru směrující, silně ohnuté až stočené. Květy vznikající na boku stonku, nálevkovité, asi 30 mm dlouhé a široké, široce se otevirající; květní lůžko podlouhlé, růžové, 4 mm široké, 6 mm dlouhé, pokryté tmavě hnědými, asi 3 mm dlouhými, 0,5 mm širokými šupinami, v paždí s nažloutlými vlasy; květní trubka 15 mm dlouhá, 5 mm široká, růžová, pokrytá jako květní lůžko; okvětní lístky kopisťovité, asi 12-15 mm dlouhé, 6 mm široké, oranžově červené, vnittní zvlněné, na okraji poněkud roztřepené; nitky asi 10 mm dlouhé, nažloutlé až světle oranžové, prašníky nažloutlé; čnělka asi 20 mm dlouhá, krémově zbarvená, blizna nažloutle bílá, 2 mm dlouhá, sevřená, ramen asi 9.

Variety a formy

Žádné variety ani formy nebyly popsány, rostliny vzácně se vyskytující ve sbírkách vykazují jen minimální rozdíly.

Výskyt a rozšíření

R. spiralisepala pochází z importů, které ve třicátých letech mínulého století od jedné berlínské firmy z!skal spolu s dalšími nepojmenovanými rostlinami liberecký zahradník a pěstitel kaktusů František Venclů. Jako původ bylo uvedeno jen severní Argentina, bez dalších podrobnosti, a dodnes není o původu této rostliny nic bližšího známé.

Poznámky

Názory na tuto rostlinu se liší, podle některých autorů se jedná o kulturni hybrid, podle jiných byly všechny namnoženy z jediné mateční rostliny. Nikde nebylo možné nalézt jedinou zmínku o plodu nebo semenu, rostlina je zřejmě cizosprašná a vzhled těla i květu naznačuje, že by zde bylo možné nalézt určitou příbuznost s okruhem R. einsteinii. Zda však bude tato rostlina ještě někdy v přírodě znovu nalezena, zůstává otázkou.

Literatura

Backeberg C., Die Cactaceae, 3: 1523, 1959
Backeberg C., Das Kakteenlexikon, p. 272, 1966
Pilbeam J., Rebutia. p. 146, 1997

Pěstování

R. spiralisepala se vyskytuje ve sbírkách jen velmi vzácně, množit ji lze pouze vegetativně z původních starých rostlin. Semena, pokud je známo, se nikdy nepodařilo z!skat. U roubovaných rostlin nejsou s pěstováním žádné podstatnější problémy, podmínky musí být přizpůsobeny požadavkům podnože. Jako u jiných rebucíí patří mezi nejvhodnější podnože C.peruvianus. Vzrostlejší rostlinu lze také sejmout z podnože a převést ji na vlastní kořeny.

Text Otakar Šída, foto a sbírka Stanislav Stuchlík.

Autor: Super User

 

Rebutia vulpina Ritter, Succulenta, 56: 66, 1977

Druh byl pojmenován podle výrazného červenohnědého zabarvení trnů, vulpinus znamená liščí, ve vztahu k barvě rezavý, ryšavý.

Popis

 

Stonek odnožující až trsovitý, jednotlivé stonky kulovité, 30-50 mm široké, později protáhlé až na dvojnásobek šířky, temeno poněkud prohloubené, řepovitý kořen nepatrný; pokožka zelená, na hrbolech fialově nabíhající. Žeber až 20, šikmo probíhající, rozdělená do okrouhlých, stejnoměrně rozložených, hrbolků, 1,5-2 mm vysokých, na bázi 2-4 mm širokých; areoly oválné, bíle plstnaté, 1-1,5 mm dlouhé, 3-4 mm navzájem vzdálené. Trny slabé, jehlovité, trochu plstnaté; okrajových trnů 10-14, poněkud odstávající, přímé, nejslabší dole, 3-4 mm dlouhé, bílé, ostatní 4-15 mm dlouhé, červenohnědé nebo s červenohnědými konci, někdy až černohnědé, nejdelší a nejtmavší na horním konci areoly; středové trny těžko odlišitelné, v počtu 1-7, stejné jako horní okrajové trny. Květy hluboko postranní, 25-30 mm dlouhé, široce kruhovitě otevřené, bez vůně; květní lůžko kulovité, 2,5 mm široké, pokryté malými, asi 1 mm dlouhými šupinami s bílou vlnou a až několika světlými štětinami na areolu; květní trubka 8-10 mm dlouhá, dole 5-6 mm srostlá s čnělkou, volná část jen asi 4 mm dlouhá, nahoře 3-5 mm široká, uvnitř bledá, vně světle purpurová, holá; okvětní lístky intenzivně rumělkově, na konci více šarlatově červené, 16-20 mm dlouhé, 5-7 mm široké, podlouhlé, na konci zaokrouhlené; nitky bílé, 6-12 mm dlouhé, vyrůstající z celé volné části květní  trubky, prašníky citrónově žluté; čnělka bělavá, se 3-4 nažloutlými, 1,5-2,5 mm dlouhými, rozevřenými rameny blizny v úrovni nejvyšších prašníků nebo poněkud nad nimi. Plod purpurový, kulovitý, asi 5 mm široký. Semenačerná, asi 1,2 mm dlouhá a I mm široká, jemně hrbolatá.

Variety a formy

Variety ani formy nebyly popsány, kromě typového sběru FR 939 byly jako R. vulpina označeny také sběry WR 860, WR 919 a KK 1978. Rozdíly mezi rostlinami z těchto sběrů nejsou podstatné, naznačují stejně jako uváděná místa nálezů, že se vztahují ke společné populaci.

Výskyt a rozšíření

Typová rostlina, podle které byla R. vulpina popsána, byla nalezena v Bolivii, západně od Tarija (departament Tarija, provincie Mendez). Ve své souhrnné práci k tomu F. Ritter doplnil "vysoké polohy". V podstatě stejná je lokalizace u všech ostatních sběrů spojovaných se jménem R. vulpinll, WR 860 Tarija, Cuesta de Sama, WR 919 Tarija, Abra de Sama a KK 1978 Tarija, Sama, 2800 m. Podle údajů F. Rittera se na nalezišti vyskytuje společně s R. fusca, aniž by tam bylo možno nalézt vzájemné křížence.

Poznámky

Rostliny vyskytující se ve sbírkách pod jménem R. vulpina jsou poměrně značně jednotné. Někdy však lze pod tímto jménem nalézt i rostliny zřetelněji odlišné. Jedná se o chybnou identifikaci, opakovaně tak byly šířeny rostliny patřící zřejmě k R. fusca, naopak někdy lze zase ve sbírkách nalézt R. vulpina označenou jako R. fusca, obě pocházejí ze stejné oblasti, R. vulpina má více kulovité stonky, fialové zabarveni na hrbolech a poněkud kratší a červenější, široké květy s ovlásněním omezeným převážně jen na květní lůžko.Při velkém slučování publikovaných druhů v roce 1992 (CITES Cact. Checklist) byla R.vulpina zařazena mezi synonyma R. spegazziniana, tomuto ztotožnění však odporují nejen odlišná místa nálezů, ale i existující morfologické rozdíly.

Literatura

Pilbeam J., Rebutia, p. 112, 1997
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 2: 614, 1980

Pěstováni

Svými požadavky se R. vulpina neliší od většiny druhů sekce Aylostera. V kultuře více odnožuje a brzy vytváří větší trsy kulovitých stonků, vegetativní množení zakořeňováním odnoží není obtížné. Rostliny pravidelně kvetou a svými květy i celkovým vzhledem jsou nápadné v každé sbírce a určitě by si zasloužily mnohem většího rozšíření.

Text Otakar Šída, foto a sbírka Václav Šeda. Obrázek z přírody byl fotografován u Abra de Suma, 3650 m.n.m., Menzdez, Tarija.

Autor: Super User

Sclerocactus mesae-verdae (Boissevain et C. Davidson) L. Benson, Cact. Succ. J. (US), 38: 54, 1966
Coloradoa mesae-verdae Boissevain et C. Davidson, Colorado Cacti, p. 55, 1940 
Pediocactus mesae-verdae (Boissevain et C. Davidson) Arp, Cact. Succ. J. (US), 44: 222, 1972
Echinocactus mesae-verdae (Boissevain et C. Davidson) L. Benson, Leafl. West. Bot., 6: 163, 1951
Ferocactus mesae-verdae (Boissevain et C. Davidson) N. P. Taylor Cact. Succ. J. Gr. Brit. 41: 90, 1979

Jméno mesae-verdae bylo pravděpodobně zvoleno podle názvu pláně Mesa Verde Plateau, a s tím souvisejícího kamenného města - Mesa Verde.

Popis

Stonek jednotlivý, ploše kulovitý, kulovitý až krátce prodloužený, 40-80(-180) mm vysoký a 40-80 (-100) mm široký, epidermis zelenošedá až šedá, žeber 13-17, tvořená řadami nízkých hrbolců, areoly bílé až šedé, kruhovité až eliptické, 3-5 mm široké. Středové trny většinou chybějí, výjimečně až 4, šedé, 10-14 mm dlouhé, jeden z nich může být hákovitý, při bázi až 1 mm široký; okrajové trny paprsčitě kolem areoly rozložené, bílé, šedé nebo hnědavé, až 14 mm dlouhé, při bázi 1 mm silné. Květ nálevkovitý, žlutý až béžový, bledě růžový až bledě nahnědlý, 20-25 mm dlouhý a 15-30 mm široký; okvětní lístky obráceně kopinaté, asi 20 mm dlouhé a 8 mm široké, vnější se zeleným, hnědavým až narůžovělým proužkem; čnělka bledě zelená, 15 mm dlouhá a 1-1,5 mm silná, blizna zelená, se 6-8 rameny, 2 mm dlouhá; nitky žlutozelené, asi 15 mm dlouhé, prašníky žluté. Plod zelený, zralý hnědavý. s papírovitým oplodím, stlačeně kulovitý, asi 5 mm dlouhý a 8 mm široký, jako jediný v rodu vodorovně praskající, s asi 10 semeny. Semena černá, lesklá, s bradavičnatým tvrdým povrchem. 3-4 mm dlouhá. 3 mm široká a 1.5 mm silná.

Variety a formy

Sclerocactus rnesae-verdae je dalším z plastických taxonů Severní Ameriky. zatím se naštěstí nenašel žádný nadšenec, který by zvláštnosti plynoucí z vlivu prostředí využil na další taxonomické dělení. V nabídkách se sice objevuje více forem s popisem některých dědičných odlišností, pod slovem forma se však v tomto případě nechápe taxonomická jednotka, ale jakákoliv bezvýznamná odchylka.

Výskyt a rozšíření

Výskyt Sclerocactus rnesae-verdae je omezen na jedinou makrolokalitu, která se nachází v blízkosti známého "kříže" (Four Corners). který je tvoten hranicemi čtyř států - Utahu, Colorada, Arizony a Nového Mexika. Je součástí Koloradské plošiny (Colorado Plateau) v Navajské poušti (Navajoan Desert). Je to oblast Indiánské rezervace Navajo, ve výšce 1200-1500 m n.m., správně začleněné do Montezuna Co. v Koloradu a San Juan Co. v Novém Mexiku. Lokality výskytu se nacházejí na naplaveninách, lépe řečeno na nánosech po větrných erozích břidlicových jílů a sádrovců. V podstatě se jedná o bezodtokovou oblast, kde letní bouřky a zimní srážky způsobují rozbahnění terénu spojené i se sesuvy půdy. Ve zbylé částí roku je sucho, půda sesychá tak, že se na ní vytvářejí viditelné pukliny. To je období dozrávání semen, která se dostávají do těchto prasklin, kde přečkávají i řadu let, než se vytvoří optimální podmínky na klíčení. Je jen málo druhů jichž semena dokážou klíčit í ve větších hloubkách, což je také důvodem překvapivého nálezu semenáčů S. rnesae-verdae s neuvěřitelně dlouhými kořeny. Rozbory ukázaly, že půda je nevhodná téměř pro všechny ostatní rostliny. Reakce půdy je alkalická (pH kolem 8) v důsledku obsahu asi 13 % vápníku, humusu je jen asi 0,5 %, a poměr živin fosfor - draslík je asi 1 : 24! Zrnitost půdy je 28 % částic nad 2 mm a 72 % částic pod 2 mm. z čehož je 11 % jílu.

Poznámky

První rostliny našel Boissevain v Navažské poušti, v jihozápadní části Kolorada, v oblasti Four Corners pod městem Cortez, blízko hranic s Novým Mexikem. Vytvoříl nový monotypní rod Coloradoa, který se dodnes mezi pěstiteli často používá, i když byl L. Bensonem už v roce 1966 přeřazený do rodu Sclerocactus. Pokus Arpa začlenit taxon do rodu Pediocactus nebyl odborníky ani amatéry akceptován. Druh je zařazený do seznamu ohrožených rostlin CITES I., z čehož vyplývá, že se jedná o v přírodě vzácný druh, ale díky snahám amatérských pěstitelů je ve sbírkách velmi často zastoupen.

Literatura

Benson L., The Cacti of the Uníted States and Canada, p. 730-733, 1982
Fencl O., Sclerocactus mesae-verdae Lyman Benson 1966, Kaktusy, 2: 34-37, 2005
Hochstätter F., An den Standorten von Pedio- und Sclerocactus, Mannheim, 1989
Hochstätter F., The genus Sclerocactus, Cactaceae Revised, Mannheim, p. 88-91, 1993
Hrabě V., O sklerokaktusech na pokračování - IV, Kaktusy, 6: 149-151, 1972
Klikar J., Coloradoa mesae-verdae Bois. & Davids., Kaktusy, 1: 14-15, 1984
Vereš G., Rod Sclerocactus Briton & Rose (trochu ínak), Kaktusy, 2: 53-59, 2000
Vereš G., Mrazuvzdorné kaktusy Severnej Ameriky, Poříčany, 2003

Pěstování

Sclerocactus rnesae-verdae je mezi pěstiteli považován za pěstitelsky náročnou rostlinu, což je pravda, když bereme v úvahu to, v jakých podmínkách roste v přírodě. Pravdou je, že pravokořenná kultura v našich podmínkách je málo úspěšná, stačí jediný chybný krok a rostlina je pryč. Naopak, po naroubování rostliny rostou dobře a když se použije mrazuvzdorná podložka, rostliny mají přirozený vzhled a udržují si svůj přírodní rytmus.Pěstování ze semen je podobné, jako u ostatních sklerokaktusů. Před výsevem je vhodné semena skarifikovat, což je nejspolehlivějším opatřením pro úspěšný výsledek. Určitá výhoda je v tom, že semena jsou dostatečně velká, a i při nevelké zručnosti se odškrábnutí špíčky semene skalpelem podaří. Při zálivce je třeba postupovat opatrně, neboť je třeba brát v úvahu požadavky podložky i roubu. I tady platí, že méně znamená více. Zásadně nezaléváme, když zpozorujeme. že rostlina přestala růst. Přestávka v zálivce může způsobit, že dojde k opětovnému nasazení poupat a ke kvetení. Druhým obdobím pro kvetení je obvykle podzim, ale květy jsou již slabší a obyčejně se nezdaří jejich opylení. Je to přirozený důsledek slábnoucího slunečního svitu. Kritickým obdobím v našich podmínkách jsou období letních bouřek, kdy je vysoká vzdušná vlhkost, teplo a malé proudění vzduchu. To je doba, kdy odchází nejvíce pravokořenných rostlin.

Text i foto ve vlastní sbírce Gabriel Vereš. Na obrázku z roku 2005 je S. rnesae-verdae z výsevu v roce 1996, semena byla označena jako SB1010. Rostlina je naroubovaná na Echinocereus viridiflorus. Překlad ze slovenštiny Pavel Pavlíček.

Autor: Super User

 

Sclerocactus wrightiae L. Benson, Cact. Succ. J. (US), 38: 55, 1966
Pediocactus wrightiae (L. Benson) Arp, Cact. Succ. J. (US), 44: 222, 1972

Druh dostal jméno na počest své objevitelky. Asistentka profesora L. Bensona, paní D. Wrightová, tento druh objevila v roce 1961.

Popis

 

Stonek jednotlivý, jen zřídka odnožující, stlačeně až ploše kulovitý, asi 50(-90) mm vysoký a 50-75 mm široký; 13 žeber rozdělených na hrbolky, hrbolky 12 mm dlouhé a 9 mm široké, 6-9 mm od sebe vzdálené. Areoly kruhové 3-4 mm široké, 6-9 mm od sebe vzdálené. Otrnění řidké, středové trny 4, prostřední téměř kolmý na areolu, ohnutý, hákovitý, nahoře bledě šedý až bílý, v dolní části, 12(-15) mm dlouhý, na průřezu eliptický, 0.5-1 mm silný, dolní 2 středové trny prohnuté, světle až tmavě hnědé, 12 mm dlouhé, horní středový trn na průřezu zploštělý, vzhůru směřující, slámově až popelavě šedě zbarvený, asi 12 mm dlouhý; okrajové trny v počtu 8-10, bílé, paprsčitě v areole uspořádané, nestejně dlouhé. Květy 20-25(-40) mm dlouhé a široké, vonné, úzce nálevkovité, žluté až bílé, někde i růžové; okvětní lístky široce kopinaté, vnější se zeleným až zelenohnědým středním proužkem, 5-12 mm dlouhé a 3-8 mm široké; čnělka zelená až žlutá, 12 mm dlouhá, blizna s 5-8 rameny, žlutá; nitky růžové až hnědé, 6-12 mm dlouhé, prašníky žluté, až 1 mm dlouhé, vejčité. Plod zelený, 9-12 mm dlouhý, soudkovitý, zralý nepravidelně pukající, s asi 10 semeny. Semena černá, 2-3 mm dlouhá a 4 mm široká, s bradavčitým povrchem.

Variety a formy

U Sclerocactus wrightiae nejsou popsané žádné vnitrodruhové taxony. V přírodě ovšem existuje množství proměnlivých forem, které se vzájemně mohou lišit barvou květu, barvou i délkou trnů. i tvarem a velikostí těla. Tím se vyznačuje ovšem většina kaktusů Severní Ameriky.

Výskyt a rozšíření

Sclerocactus wrightiae je rostlina pouště Navajo ve státu Utah. Původní nález byl lokalizovaný jen velmi nepřesně - v okruhu 80 km od Dirty Devil Ridge, v nadmořské výšce 1350-1860 m. Dnes je už známo větší množství lokalit, i když nikde není populace příliš hustá. Rostliny jsou nalézány v kamenitých terénech okresů Emery Co a Wayne Co. Rozbory substrátu na stanovištích ukázaly, že se jedná o štěrkovitou zeminu červené barvy, s přimíšením drobného skeletu vápence. Jde o minerální substrát s obsahem humusu 0,1 %. Podíl jednotlivých frakcí je 34 % štěrku o velikostí zrn nad 2 mm. ostatních částic pod 2 mm je 66 %. Jílu je z toho jen 11 %. Reakce substrátu (pH) je okolo 7,6, což vyplývá z obsahu vápníku, kterého je tu okolo 3,9 %. Poměr fosforu a draslíku je 1 : 5. Doba kvetení spadá do měsíců duben až květen.

Poznámky

Sclerocactus wrightiae patři mezi ohrožené druhy rostlin, a je stejně jako některé další sklerokaktusy zařazený na seznam C1TES 1. V každém případě se jedná o zajímavou rostlinu, která zaujme každého zvláště v období kvetení. Má dvě charakteristické vlastnosti. V první řade jsou to středové trny, které se zajímavým způsobem stáčejí jedním směrem, čímž vzniká efekt uhlazenosti. Dále jsou to růžovohnědé až fialové nitky v květech; což se u jiných podobných druhů menšího vzrůstu nenachází.

Literatura

Benson L., The Cactí ofthe United States and Canada, p. 733-734, 1982
Hochstätter F., An den Standorten von Pedio- und Sclerocactus, Mannheim, 1989
Hochstätter F., The genus Sclerocactus, Cactaceae Revised. Mannheím, p. 85-87, 1993
Hrabě V., O sklerokaktusech na pokračování- II, Kaktusy, 4: 94-96, 1972
Vereš G., Rod Sclerocactus Briton & Rose (trochu inak), Kaktusy, 36: 53-59, 2000
Vereš G., Mrazuvzdorné kaktusy Severnej Ameriky, Poříčany, 20~3

Pěstování

Pěstování Sclerocactus wrightiae se v podstatě neodlišuje od pěstování ostatních sklerokaktusů, které se nacházejí v pouštních či přesněji v polopouštních podmínkách. Rozdíl je jen v tom, že ne všechny taxony rostou na volném prostranství, kde je úmorné horko, ale rostou i přistíněné v řídkém čí hustějším porostu, S.wrightiae patří mezi ně. Kultura S.wrightiae je stejná, jako u ostatních sklerokaktusů. Při použití podobného substrátu, ve kterém roste v přírodě, lze pěstovat rostliny i na vlastních kořenech. Zálivka však musí být velmi střídmá, směrována jen do krátkého období růstu a kvetení. Pro méně zkušené pěstitele lze doporučit roubování, zejména na mrazuvzdorné podložky, např. Echinocereus viridiflorus a rostliny okruhu E.reichenbachii. Lze roubovat i na opuncie nebo další podložky snášející chlad, ty však příliš podporují růst a v tom případě se poněkud vytrácí skutečná krása těchto rostlin. Pěstujeme-li rostliny tvrdě, s přebytkem čerstvého vzduchu a slunce, je možné i mrazivé zimování, např. v nevytápěném skleníku.Množení výsevem je úspěšné, zejména pokud se semena před výsevem upraví skarifikací. Takto upravená semena mohou zaručit vysokou klíčivost. Vegetativní množení pravokořenných rostlin je problematické, odnože špatně koření a snadno podléhají infekci.

Text i foto Gabriel Vereš, obrázky pořízeny v roce 2005 ve vlastní sbírce. S. wrightiae s bílým květem je z výsevu v roku 1997 a semena pocházejí z Emery Co. Rostlina s růžovým květem pochází ze semen ze sběrů Stevena Bracka, pod číslem SB 1749, vyseta byla v roce 1994. Překlad ze slovenštiny Pavel Pavlíček.

Autor: Super User

Stenocactus coptonogonus (Lemaire) Berger, Kakteen, p. 346, 1929
Echinocactus coptonogonus Lemaire, Cact. Aliq. Nov. Descr., 23, 1838
Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawrence, Loudon Gard. Mag., 17: 317, 1841
Echinofossulocactus coptonogonus (Lem.) Lawrence var. major (Lem.) Lawrence, Loudon Gard. Mag., 17: 317, 1841
Brittonrosea coptonogona (Lem.) Speg., Anales Soc. Cienc. Argent., 96: 69, 1923
Ferocactus coptonogonus (Lem.) N. P. Taylor, Cact. Succ. J.GB, 42: 108, 1980

Jméno coptonogonus vystihuje charakter žeber "se zářezy" tj. silná masivní žebra jsou přerušována hlubokými zářezy, ve kterých vyrůstají zapuštěny areoly s trny. Druhý význam jména by mohl vystihovat nápadné otrnění na žebrech rostlin (řec. koptó = bodám, píchám; -gonus = -úhlý, -hraný, s hranami.

Popis

Stonek jednotlivý, velmi vzácně odnožující, ploše kulovitý až kulovitý, někdy ve stáří krátce válcovitý, 50-100 mm dlouhý a 60-250 mm široký, temeno vpadlé, pokožka šedozelená. Žeber 13, na průřezu trojúhelníkovitá, s širokou bází, přímá až mírně zprohýbaná, až 15 mm vysoká. Areoly na každém žebru v počtu 3-4, od sebe vzdálené asi 20 mm, v mládí plstnaté později holé s výrazným mimokvětním nektariem. Okrajové trny 2, silné, dřevité, ven a dolů z areoly směřující, šídlovité, asi 10 mm dlouhé, hnědavé; středové trny 3, v horní části areoly, dřevité, směřující vzhůru, mírně zahnuté, prostřední nejdelší, až 30 mm dlouhý, zploštělý, 3-4 mm široký, hnědavý, později šednoucí, dva postranní kratší, načervenalé či sytě hnědé, později rovněž šednoucí. Květ rašící v nejmladších areolách v temeni, nálevkovitý, 20-30 mm dlouhý a až 40 mm široký, šupiny na květním lůžku a květní trubce srdcovitě dole rozšířené, papírovité, se zvlněnými okraji; vnější okvětní lístky kopinaté, purpurové, s bělavými zvlněnými okraji; vnitřní okvětní lístky jazykovité, špičaté, asi 20 mm dlouhé, narůžovělé až bělavé, s výrazným středním proužkem tmavě purpurové barvy; čnělka purpurová, blizna bílá, s 7-9 laloky; nitky tyčinek fialově růžové. Semena kulovitá, asi 1,2 mm velká. s lesklou síťovanou kaštanově zbarvenou testou a širokým výrazným hilem.

Variety a formy

Byla sice udána forma či varieta »major" ( v roce 1841), ale později se ukázalo, že se jednalo o mimořádně vzrostlého jedince, podobné exempláře je možné výjimečně nalézt na různých lokalitách. Vnitro druhové taxony proto nejsou rozlišovány, naopak lze tento druh označit za homogenní, málo variabilní a snadno identifikovatelný. je ovšem fakt, že zatímco severně od San Luis Potosí (u Ventura) rostou rostliny o šířce přes 20 cm (viz. menší obrázek). na lokalitě severně od Fresnillo (Zacatecas) rostou miniaturky, ne širší než 8 cm (viz větší obrázek).

Výskyt a rozšíření

V současné době je známo poměrně dost nalezišť na mexickém altiplánu (náhorní plošině) ve výškách asi 1800-2400 m n.m., ve státech Hidalgo, Guanajuato, San Luis Potosí a Zacatecas. Vesměs se vyskytuje v křovinatých společenstvech známých jako mezquital, tj., s dominantními nízkými xeromorfními keři různých druhů akáciovitých a jiných dřevin. Úhrny dešťových srážek se zde pohybují zhruba mezi 400-500 mm za rok. S. coptonogonus má poměrně širokou ekologickou amplitudu a roste jak na kamenitých a skalnatých podkladech, tak i na jemných písčito-jílovitých náplavech, ve stínu pod keři i na plném výsluní, na vápencových i na vyvřelých horninách. Vyskytuje se ale jen roztroušeně, nejčastěji jsou nalézány jednotlivé exempláře, nikdy jsme nepozorovali početnější skupiny na menší ploše. Vzhledem k velkému areálu rozšíření najdeme mnoho společně rostoucích druhů a rodů kaktusů a jiných sukulentů jako jsou Agave, Dasylirion, Hechtia, Yucca a řada dalších.

Poznámky

Stenocactus coptonogonus je charakteristickým druhem, který snadno poznáme v přírodě i ve sbírkách. Setkal jsem se s ním v přírodě několikrát, vždy to byly obdivuhodné, krásné kaktusy.Podle současných systematických náhledů je tento druh nejblíže příbuzný rodu Ferocactus, kam bývá někdy řazen.
Pozn. P. Pavlíček: Zajímavá je i stabilita v počtu žeber. Ačkoliv v literatuře jsou údaje dosti rozdílné a pohybují se mezi čísly 10 a 15, vždy v přírodě i ve sbírkách se zájmem tato žebra počítám. Nikdy - ať na semenáčcích nebo prastarých rostlinách - jsem nenašel jiný počet žeber než 13. Existují ovšem výjimky, ty jsou však stejně vzácné, jako (např.) nález kristátní formy. Nutno dodat, že ke stejnému zjištění jsem dospěl u dlouhé řady jiných druhů kaktusů.

Literatura

Anderson E. F., The cactus family, p. 638, 2001
Backeberg C., Die Cactaceae, 5: 2763, 1961
Bravo Hollis H., Sánchez Mejorada H., Las Cactáceas de México, 2: 328-329, 1992
Brummitt R. K. (1987), Report of the Committee for Spermatophyta: 33, Taxon, 36: 734-735
Meyran J. Garcia, Clave de identificación de las especies de Stenocactus, Consideración sobre sus characterísticas., Cac. Suc. Mex., 48: 90-95, 2003
Pechánek J., Rod Echinofossulocactus, KK Astrophytum Brno, 1984

Pěstování

Stenocactus coptonogonus je neobyčejně půvabnou, tvrdou a cennou rostlinou, která roste a dospívá pomalu a kvete až po řadě let, a jen tehdy, má-li skutečně dobré podmínky, jsou to zejména: umístěni na plném slunci, minerální substrát, nepravidelná zálivka a vyvážená výživa (přihnojování). Vzhledem k zvýšeným nárokům na pěstování a neochotě kvést tu kulturní rostliny moc neplodí, a proto nejsou semena nabízena příliš často.Ve sbírce, při umístění na světlém místě, kvetou rostliny už při šířce kolem 5 cm, a to velmi brzy, asi tak v polovině března. Pro zlepšení ochoty ke kvetení lze doporučit zimování v chladu a na světle. Ve tmě zimované exempláře nasazují poupata mnohem později, často se květy objevují až v letních měsících.

Foto Pavel Pavlíček na přírodním stanovišti, text Jan Říha.

Autor: Super User

Turbinicarpus lophophoroides (Werdermann) Buxbaum et Backeberg, Jahrb. Deutsch. Kakt. Ges.. 1: 27, 1937
Thelocactus lophophoroides Werdermann, Kakteenkunde, 9: 176-177, 1934
Strombocactus lophophoroides (Werd.) Knuth in Backeberg et Knuth, Kaktus-ABC, p. 356, 1935
Toumeya lophophoroides (Werderm.) W. T. Marshall, Cactus (Paris), 4: 5, 1946
Neolloydia lophophoroides (Werd.) E. F. Anderson, Bradleya, 4: 22, 1986
Pediocactus lophophoroides (Werd.) J. J. Halda, Acta Mus. Richnov. (Rychnov nad Kněžnou). sect. natur., 5: 21, 1998

E. Werdermann zvolil druhové jméno pro podobnost tohoto turbinikarpusu s rostlinami rodu Lophophora.

Popis

Stonek jednotlivý, zploštěle kulovitý nebo tupě kuželovitý, 25-30 mm vysoký a 40-50(-80) mm široký, matně zelený, šedozelený až tmavozelený, žebra rozdělena do 4-6 hranných bradavek 2-4 mm širokých s ostrými nebo okrouhlými hranami; areoly 2-2.5 mm, oválné, zpočátku s krátkou bílou vlnou, později holé; temeno květuschopných rostlin s hustou bílou až stříbřitě šedou vlnou, ze které vyčnívají trny; trny většinou jen okrajové, šídlovité, (2-)4-6(-7), odstávající, dolní okrajové silnější a kratší, 2-8 mm dlouhé, horní někdy chybějí, tenčí, zahnuté, 2-10 mm dlouhé, nebo všechny stejné, 10-15 mm dlouhé; středový trn jeden, častěji však chybí; všechny trny hladké, bílé, šedavé s hnědou nebo černou špicí. 
Květ 35(-55) mm široký, nejčastěji čistě bílý s hedvábným leskem, žlutavý, někdy s růžovým odstínem nebo tmavě růžovým jícnem; okvětní lístky někdy s růžovým středním proužkem. široce nebo úzce kopinaté, v počtu 12-20 ve dvou až třech řadách; bliznové laloky v počtu 4-7, bělavé, asi 2,5 mm dlouhé, blizna kratší než zlatožluté prašníky. 
Plod zelený s červeným nádechem, pukající podélně. 
Semena o velikosti okolo 1 mm, černá, lesklá, s bradavčitou testou.

Variety a formy

Výskyt na rozsáhlém území a ve specifických přírodních poměrech podmiňuje i relativně velkou různorodost těla, trnů i květů, která je však v mezích proměnlivostí druhu, T.lophophoroides je nezaměnitelný s ostatními taxony rodu, zejména svým velkým, plně otevřeným květem. Popis, tak jak je uveden v tomto textu. se snaží postihnout variabilitu taxonu v celé šíři.Nedávné přiřazení T. jauernigii k T. lophophoroides jako subsp. jauernigii (G. Frank) Battaia et Zanovello, 1995] není zřejmě správným krokem. Nejbližším příbuzným se jeví být T. laui Glass et Foster.

Výskyt a rozšíření

Za typovou lokalitu bylo označeno okolí Las Tablas, San Luis Potosí, Mexiko, nadmořská výška 1200 metrů. Rostliny zde nalezl v roce 1931 Sauer. Zde se však T. lophophoroides už téměř nevyskytuje. Areál rozšíření je však veliký a podle současných znalostí se rozkládá na semiaridní bezodtokové náhorní plošině s nadmořskou výškou okolo 1000 metrů mezí 99° 50' a 100° 15' západní délky a 21 ° 55' a 21 u 20' severní šířky. Terén je geologicky velmi výrazný (převaha sádrovce, pH více než 7, extrémní hodnoty přesahují pH 8) se sporou vegetací. Z kaktusů zde rostou ještě opuncie a Coryphnntha maiz-tablasensis, která však vyhledává ostrůvky s pro ní přijatelnějšími půdními podmínkami. I meteorologické poměry jsou velmi tvrdé a turbinikarpusy na ně reagují tak, že většinu roku přežívají zatažené pod úrovní terénu. Frekvence kvetení a zrání plodů jsou přímo úměrné přísunu vodních srážek.

Literatura

Anderson E. F., A revision of the genus Neolloydia Br. et R. (Cactaceae), Bradleya, 4: 1-28, 1986
Glass C. et Foster R., A revision of the genus Turbinicarpus (Backeb.) Buxb. et Backeb., Cact. Succ. J. (US), 49: 161-176, 1977
Halda J. et Crkal K., Turbinicarpus laui Glass et Foster, Atlas kaktusů, 2: 78, 1978
Jantschgi G., Thrbinicarpus laui - ein Verbindungslied zwischen knuthianus und lophophoroides?, Turbi-now, 7, Dezember 1999
Lechner P., Jantschgi G. et Hernandez Valencia R. E.. Turbinicarpus lophophoroides, Turbinow, 2, 1997
Slaba R., Turbinicarpus lophophoroides (Werd.) Backeb. et Buxb. Pěstitelsky náročný druh s atypickým areálem výskytu, Kaktusy, 33: 66-68, 1995
Zachar M., The genus Turbinicarpus, p, 35, 2004
Zachar M., Staník R., Lux A. et Dráb I., Rod Turbinicarpus, p. 20, 1996

Pěstování

Jedná se o specializovaný taxon, se speciálními pěstitelskými nároky. Taková je základní stručná charakteristika T. lophophoroides, který je často považován za nejchoulostivější turbinikarpus. Z podmínek na nalezištích, popsaných v předcházející kapitole, lze odvodit vlastnosti substrátu, který by měl obsahovat při pravokořenném pěstováni minimum organických složek. Recept na to kdy zalévat také neexistuje, rostliny v kultuře dokáží reagovat na vlhký substrát v nevhodnou dobu téměř okamžitým úhynem. Platí jediné pravidlo - nejsi-li si jist, nezalévej! Jiná, podstatně jednodušší situace je u roubovaných rostlin, ty však vyrůstají na miniaturu, za kterou je T. lophophoroides považován, do nepřirozené velikosti.

Foto Pavel Pavliček ve vlastní sbírce, text Vladislav Šedivý.

Autor: Super User

Turbinicarpus saueri (Böd.) John et Říha subsp. gonzalezii Pavlíček et Zatloukal. Kaktusy, 41: 9, 2005

Při popisu a porovnání s dalšími blízce příbuznými taxony s námi spolupracoval botanik z Linares, pan Miguel González-Botello. Studuje kaktusovou flóru Mexika, zejména státu Nuevo León. Ten rostlinu na námi udaném místě nalezl a uložil v herbáři CFNL (Facultad de Ciencias Forestales de Nuevo León, UANL, Linares, Mexico). Jeho herbářový doklad jsme použili jako typ (typus) jména. Taxon jsme pojmenovali jeho jménem jako projev vděčnosti za jeho ochotu a pomoc při studiu tohoto obtížného a nepříliš jasného komplexu.

Popis

Stonek ploše kulovitý, častěji jen mírně nad terén vyčnívající, jen ve stáří se poněkud kulovitě protahující až asi 5 cm nad terén, asi 60 mm široký. Kořeny vláknité, vyrůstající z mírně zesílené kořenové části. Bradavky ve 13 řadách, do spirály zatočených (do protichůdné spirály 8 řad), bradavky drobné, na bázi      nezřetelně hranaté a častěji šestiboké, krátce kuželovité, areolou ukončené; areola kruhovitá, bíle až šedě vlnatá jemně zkadeřenou vatou, asi 2 až 3 mm široká. Středové trny v mládí sklovitě bílé, později šednoucí, s tmavší špičkou, směrem k temeni rostliny zatočené, asi 10 mm dlouhé, od okrajových dobře odlišitelné, vždy po jednom v areole; okrajové trny tenčí a kratší, sklovitě bílé, pravidelně, kolem areoly rozprostřené, 4-10 mm dlouhé, v počtu 12-18. 
Květ nálevkovitý, asi 40 (až 50) mm široký a 30 mm dlouhý, s tmavě růžovým jícnem; vnitřní okvětní lístky kopinaté, asi 4 mm široké a 25 mm dlouhé, bílé s tmavě růžově zabarveným středním proužkem, proužek 1-2 mm široký, směrem do špičky lístku se zužující; vnější okvětní lístky bílé, s širším a tmavším středním proužkem, do hnědozelena zabarveným; květní lůžko nazelenalé; květní trubka nazelenalá, bez šupin, asi 10 mm nad bází se rozděluje na vnější okvětní lístky; blizna bílá, 5-6k1aná, asi 3 mm nad úrovní prašníků, čnělka růžová, asi 10 mm dlouhá, nitky červené, početné, při podráždění spirálovitě čnělku obepínající, prašníky žluté. 
Plody kulovité až mírně vejčité, papírovitě vysýchající, asi 6-8 mm dlouhé, obsahující 70-140 černých semen. 
Semena asi 1 x 0,7 mm velká, s černou bradavčitou testou.

Variety a formy

Turbinicarpus saueri subsp. gonzalezii je bezesporu členem příbuzenského okruhu T. saueri. Podle závěrů pana Miguel-Gonzáleze se zdá být nejblíže k T. saueri subsp. ysabelae, největší rozdí1 je, mimo jiné, ve velikosti květu. Zatímco subsp. ysabelae má květy zcela bílé, velmi malé, jen asi 15 mm široké, u subsp. gonzalezii dosahují šířky často i více než trojnásobné.Geograficky blízká je pak další subspecie, jejíž popis byl nedávno publikován, subsp. nieblae. Ta se od naší rostliny liší na první pohled zcela jiným uspořádáním bradavek i trnů v areole. Pravdou ovšem je, že toto sdělení přinášíme jen na základě dvou fotografií, které k nám došly od pana Gonzáleze a byly označeny jako T. nieblae. Pan González k tomu dodává: "Vaše nová rostlina je od T. nieblae velmi odlišná, jsem si jistý, že je bližší k subsp. ysabelae nebo k subsp. nelissae, které jsou ovšem geograficky velmi vzdálené".V našem časopise Kaktusy nedávno popsaná subsp. septentrionalis je od lokality naší rostliny vzdušnou čarou vzdálena téměř 200 km, odlišuje se zejména celkovým uspořádáním otrnění a výrazně i počtem okrajových trnů. Zatímco u subsp. gonzalezii je počet trnů v areole do 18, u subsp. septentrionalis je jich mnohem více. Pan González nedávno nalezl další taxon patřící do okruhu T. saueri, a to na severu Nuevo León. Provizorní jméno bylo stanoveno na počest mexické botaničky, paní Helia Bravo - tedy T. saueri subsp. bravoanus. O tomto taxonu však v této chví1i nemáme další informace.

Výskyt a rozšíření

Subspecíes gonzalezii se vyskytuje v mexickém státu Tamaulipas, 2-3 km od hranic se státem Nuevo León, asi 25 km jiho-východo-východně od města Linares. Obývá tu většinou světlejší kamenité mýtinky v hustě zapojeném terénu s nízkými opadavými keři, po většinu roku suchým porostem trav a agáví. Roste jen v mírně skloněných terénech s vápencovým podkladem.

Poznámky

Z kaktusů se tu řídce vyskytuji také Ariocarpus trigonus, Astrophytum asterias, Ancistrocactus megarhizus a Mammillaria heyderi subsp. hemisphaerica. Už výčet těchto druhů napovídá, že se tu vyskytuje několik vzácnosti, které každý z cestovatelů rád uvidí. Budeme rádi, když "naše" kouzelné místo navštíví další výpravy, dobrým úmyslem vedené, proto udáváme i zeměpisné souřadnice 24° 44' severní šířky a 99° 20' západní délky. Roubované rostliny kvetou v kultuře už do roka po výsevu, vytvářejí i desítky květů a tím i dostatek semen, semenáčky dobře rostou, takže i z těchto důvodů je zcela zbytečné lokalitu tajit.

Literatura

Halda J. J., Turbinicarpus saueri (Bőd.) John et Říha subsp. nelissae J. J. Halda et P. Panarotto, Acta Musei Richnoviensis, sect. natur., 9: 48-49, 2002
John V. et Říha J., Validizace některých taxonů rodu Turbinicarpus, Kaktusy, 19: 22, 1983
Lüthy J. M., Rapicactus Buxbaum & Oehme - revisione del genere, Cactus & Co., 7: 4-43, 2003
Schlange K. G., Thelocactus ysabelae, a new species, Cact. Succ. J. (US), 5: 551, 1934
Šnicer J., Matuszewski G. F. et Myšák V., Turbinicarpus saueri subsp. septentrionalis G. F. Matuszewski et J. Šnicer subsp. nova - novinka mezi mexickou šlechtou, Kaktusy, 40: 85-91, 2004
Zachar M., The genus Turbinicarpus, 2004
Zachar M., Staník R., Lux A. et Dráb I., Rod Turbinicarpus, Bratislava 1996

Pěstování

S pěstováním nepředpokládáme žádné větší problémy, lze očekávat, že výsledky v kultuře budou přibližně stejné, jako je tomu například u široce rozšířeného Turbinicarpus (Gymnocactus) knuthianus. V nejbližších několika letech bude zřejmě subsp. gonzalezii spíše vzácná, takže lze doporučit roubování, zejména proto. aby se urychlila produkce semen. Do této doby bylo vyzkoušeno několik podložek, nejlépe roste asi na Trichocereus pasacana, přírůstky nejsou při1iš rychlé a kvete později, ale zůstává kompaktnějšl, než na jiných podložkách, například Eriocereus jusbertii nebo Myrtilocactus geometrizans.

Text Pavel Pavlíček a Vladislav Zatloukal, foto v kultuře i na přírodním stanovišti Pavel Pavlíček.

Autor: Super User

Turbinicarpus subterraneus (Backeberg) A. Zimmerman subsp. zaragozae (Glass et Foster) Zachar, The genus Turbinicarpus, p. 109, 2004
Gymnocactus subterraneus (Backeb.) F. Schwarz var. zaragozae Glass et Foster Cact. Succ. J. (U.S.A.), 50: 283, 1978
Rapicactus subterraneus (Backeb.) Buxb. et Oehme subsp. zaragozae (Glass et Foster) J. Lüthy, Cactus &.Co., 7: 38, 2003
Neolloydia subterranea (Backeb.) H. E. Moore subsp. zaragozae (Glass et Foster) Doweld in Cactaceae Konsensus Initiatives, 7: 12, 1999
Pediocactus subterraneus (Backeb.) J. J. Halda var. zaragozae (Glass et Foster) J. J. Halda, Acta Mus. Richnov. (Rychnov nad Kněžnou), sect. nat., 5: 18, 1998
Turbinicarpus zaragozae (Glass et Foster) Glass et A. Hofer, Guía Ident. Cact Amenaz. Mex., 1, 1997
Turbinicarpus subterraneus (Backeb.) A. Zimmerman var. zaragozae (Glass et Foster) A. Zimmerman et E. F. Anderson in S. Arias Montes et N. P. Taylor, Threatened Cacti Mexico (Succ. Pl.. Res., 2), p. 109, 1994
Neolloydia subterranea (Backeb.) H. E. Moore var. zaragozae (Glass et Foster) E. F. Anderson, Bradleya, 4: 14, 1986
Thelocactus subterraneus Backeb. var. zaragozae (Glass et Foster) H. Bravo, Cact, Suc. Mex., 25: 65, 1980

Poddruh byl pojmenován podle jména městečka Zaragoza na jihu Nuevo Leon.

Popis

Stonek protáhle vejčitého tvaru, asi 20-50 mm vysoký a 20-40 mm široký, nadzemní část je tvořena zřetelnou hlavičkou a měkkým tenčím krčkem přecházejícím plynule v podzemní řepovitý kořen. Hustá síť areol na tmavě zelených hrbolech je uspořádána spirálovitě do žeber. Okrajové trny sklovitě bílé barvy, zpravidla v počtu 21-25, paprsčitě kolem areoly uspořádané, až 20 mm dlouhé; středové trny 1-2, 16-17 mm dlouhé, zprvu černé se světle šedou bází, později šednou, jeden směřující k temeni, zatímco druhý zpravidla o něco kratší, dolů směřující. 
Květyvyrůstají z temene, 18-20 mm dlouhé a 15-20 mm široké, zřídka se plně otevírající ve spletí hustých trnů; vnitřní okvětní lístky krémově bílé, široce kopinatého tvaru, s výrazným středním proužkem v tónech růžovohnědé barvy; vnější okvětní lístky jsou kratší a tmavě zbarvené; blizna krémově bílá stejně tak nitky nesoucí žluté prašníky. 
Plodoválný, 5 mm velký, s tmavě zelenohnědou epidermis. 
Semena asi 1 mm velká, s mírně vystouplým hilem a matně hnědočernou hrbolkatou testou.

Variety a formy

Turbinicarpus subterraneus subsp. zaragozae je poměrně uniformní. Veškeré odchylky v rámci populace se týkají jen tónů středních proužků na vnitřních okvětních lístcích. Druh má ještě dva další poddruhy, a to subsp. subterraneus a subsp. booleanus (Hinton) Zachar. Obojí se od subsp. zaragozae dostatečně odlišují a netvoří žádné přechodné linie.

Výskyt a rozšíření

Z pohledu výskytu jde o endemit žijící na velmi omezené ploše několika kilometrů čtverečních. Oblastí výskytu jsou homolovité sádrovcové kopce v blízkostí městečka Zaragosa na jihu Nuevo Leon. Kopce jsou téměř prosty ostatní vegetace, s výjimkou vápencových výchozů uprostřed sádrovce. Doprovodnou kaktusovou vegetaci tvon Coryphantha delicata, C. glanduligera, Echinocereus parkeri subsp. parkeri, E. pentalophus, Echinocactus platyacanthus, Ferocactus stainesii, F. echidne, Mammillaria formosa, M. alf. picta, Neolloydia conoidea, Opuntia tunicata, O. stenopetala, O. imbricata, Thelocactus bueckii a T. conothelos.

Poznámky

Zajímavé jsou příbuzenské vztahy subsp. zaragozae. Lze je hodnotit i prostřednictvím krčku mezi vlastním stonkem a ztlustlým kořenovým systémem, který je pro druh T. subterraneus jednotícím i rozlišovacím znakem zároveň. Pouze u subsp. zaragozae je tvořen krčkem představujícím předěl mezi hypokotylem a epikotylem (nadděložní a podděložní částí). Tento krček je měkký a cévní svazky které jím probíhají nikdy nedřevnatí. Tato vlastnost zde popisovaný taxon sama o sobě dostatečně odlišuje od zbývajících dvou poddruhů. Subsp. subterraneus má velmi úzký a dlouhý krček, jehož cévní svazky dřevnatějí. Subsp. booleanus má sice krátký krček, ale je také velmi zřetelně oddělen a rovněž dřevnatí. Jak otrnění, tak i květy pak dotvářejí obraz o postavení taxonu uvnitř celého okruhu T. subterraneus. Nejblíže stojí subsp. booleanus, který má podobně uspořádané otrnění i střední proužky v okvětních lístcích. Je to právě subsp. booleanus, kdo tvoří v rámci vývoje spojovací článek mezi subsp. zaragozae a subsp. subterraneus.

Literatura

Anderson E. F., A revision of the genus Neolloydia Britton et Rose (Cactaceae), Bradleya, 4, 1986
Bravo-Hollis H. et Sánchez Mejorada H., Las Cactáceas de México, 2: 186-188, 1991
Lux A. et Staník R., O gymnokaktusoch III, Kaktusy, 31: 45-47, 1995
Slaba R., Šnicer J. et Kunte L., Varieta Neolloydia subterranea v domovině, Kaktusy, 30: 54-59, 1994

Pěstování

Podle všeho je pěstování subsp. zaragozae snadnější, než pěstování zbývajicích dvou poddruhů, přesto však řepovitý kořen i choulostivý krček nabádají k opatrnosti. Podmínkou úspěchu je dobrá drenáž v okolí krčku a přiměřená, nepříliš častá zálivka. Je třeba se vyhnout substrátu s přídavkem vápence, sádrovec, ve kterém tyto kaktusy rostou v přírodě je spíše mírně kyselé reakce. Je to stejné, jako například u T. lophophoroides či T. subterraneus subsp. zaragozae, které jsou také citlivé na přítomnost vápence v substrátu.Jako jediný z okruhu druhu netvoří subsp. zaragozae při zpravokořeňování roubů náhradní krček, kazící dočasně vzhled rostlin, a proto lze tento způsob rychlého získávání pravokotenných dospělých rostlin doporučit.
Text Jaroslav Šnicer, foto rostliny získané výsevem importních semen Pavel Pavlíček.

Autor: Super User

Uebelmannia meninensis Buining, Kakt. und and. Sukk., 19: 151-152, 1969
Uebelmannia gummifera (Backeb. et Voll) subsp. meninensis (Buin.) P. J. Braun et E. Esteves Pereira, Succulenta, 74: 226, 1995

Jméno druhu bylo zvoleno podle místa nálezu u městečka Pedro Menina v pohoří náhorní plošiny (Chapada) Diamantina ve státě Minas Gerais v Brazílii.

Popis

Stonek kulovitý až ve stáří válcovitý, jednotlivý, 50-300 (-400) mm vysoký a 60-150 mm široký, pokožka hrubá, hrbolatá, matná, zelená, načervenalá až červenohnědá, žeber asi 30-40, silně hrbolatá až rozpadlá do bradavek, v tkáních kanálky obsahující gumovité slizy, bradavky kuželovité, dolů skloněné, asi 4,5 mm vysoké a 4-5 mm široké, asi 4 mm od sebe vzdálené. Areoly na vrcholu bradavek, kruhovité, asi 2 mm velké, v mládí se skrovnou šedavou vlnou, později holé. Okrajové trny (juvenilní rostliny) v počtu asi 10, rozprostřené, až 8 mm dlouhé, hnědavé až žlutavé, středové trny (adultní rostliny) asi 2-3, 10-25 mm dlouhé, jehlovité, pevné dřevité, odstávající, přímé, často vzhůru zahnuté, zploštělé, hnědavě černé. Květ nálevkovitý až zvonkovitý, 20-25 mm dlouhý a 18-30 mm široký; trubka asi 10 mm dlouhá s trojúhelníkovitými  drobnými blanitými šupinami a bílými vlásky; okvětní lístky jazykovité, špičaté, celokrajné asi 2 mm široké, tmavě žluté; bliznových laloků 7-8, světle žluté; nitky tyčinek světle žluté, prašníky žluté. Plod vysýchavý, blanitý, víceméně kyjovitého tvaru, asi 6-8 mm dlouhý, 4-6 mm široký,oplodí zelenavé až žlutavé. Semeno kapkovitého tvaru, asi 1,1-1,3 x 0,8-0,9 mm velké, testa černá nebo až tmavě červeno-hnědá, buňky testy vypuklé.

Variety a formy

Popsána byla U. meninensis var. rubra Buin. [syn. U. gummifera var. rubra (Buin.) P. J. Braun et E. Esteves Pereira], s nápadně červenou až červenohnědou pokožkou. Studie v terénu (R. Schulz, M. Machado, 2000) však jasně ukazuji, že zelené i červenohnědé rostliny rostou na stejné lokalitě. Brněnský odborník R. Krajča pozoroval převahu "červených" U. meninensis v určitém výškovém stometrovém pásu (mezi 1150-1250 m n. m.), zatímco níže a výše rostou populace převážně se zelenou pokožkou. Přesto se ve sbírkách pěstují jako oddělené linie (variety), které si zachovávají svůj vzhled.

Výskyt a rozšíření

Typová lokalita leží nad osadou Pedro Menina, v nadmořské výšce asi 1000-1300 m, mun. Itamarandiba, stát Minas Gerais, v Brazílii. Později byly objeveny a studovány populace na řadě míst v dalších pohořích v Serra do Ambrosio, Serra Grande a Serra Negra (v podstatě hřebeny náležející do systému Chapada Diamantina) v nadmořské výšce až 1600 m. Byly nalezeny početné populace, jejich studie ukázaly statisícové počty jedinců. Ve všech případech rostou na bělavých křemencových píscích a štěrcích (na úpatích hor a na pahorcích), vzácně (na vrcholech pohoří) i na skalních křemencových útesech ve štěrbinách, puklinách a na terasách. Čistý křemenný písek, který je na povrchu, je několik cm hlouběji nahrazen tmavou půdní humusovou vrstvou. V okolí rostou řídké opadavé křoviny, až 2 m vysoké polokeře Vellozia spec. (Velloziaceae), stálezelené růžicovité Encholirion spec. (Bromeliaceae), zajímavé druhy orchidejí, broméliií a vřesovcovitých (Ericaceae) aj.

Poznámky

Rod Uebelmannia byl rozdělen na dva podrody, kromě nominátního subg. Uebelmannia (U. gummifera, U. meninensis, U. buiningii) je to subg. Leopoldhorstia (U. pectinifera, s poddruhy: subsp. horrida, subsp. flavispina, subsp. multicostata), ne vždy je však toto členění přijímáno. Podrod Uebelmannia zahrnuje několik blízce příbuzných a podobných druhů (podle některých studií poddruhů), které pocházejí z poměrně malé oblasti. Zprvu byly považovány za vzácné rostliny, v současnosti se ukazuje, že jejich populace jsou často husté, početné a celkový odhad početního stavu celé skupiny se překvapivě odhaduje na několik stovek tisíc (Schulz et Machado, 2000).

Literatura

Braun P. J., Uebelmannia buiningii, eine bald ausgerottete Art, Kakt. und and. Sukk., 39: 2-3, 1988
Buining A. F. H., Uebelmannia meninensis var. rubra Buining in Krainz, Die kakteen Lfg., p. 55-56, 1975
Heek W. van et W. Strecker Rod Uebelmannia, Kaktusy, "Speciál" 2, 2000
Herm K., A. Hofacker, G. Charles, G. Heek, W. van Bohle, W. Strecker, W. Heimen, Cacti in Brasil, 2001
Nyffeler R., The genus Uebelmannia (Cactaceae), Bot. Jahrb. Syst., 120: 145-163, 1998
Schulz R. et M. Machado, Uebelmannia and their environment, 2000
Taylor N. P. et D. Zappi, Cacti of Eastern Brasil, p. 451-453, 2004

Pěstování

Příslušnici celého rodu ; jsou považováni za náročné kaktusy, vhodné do rukou zkušenějších pěstitelů. Většinou se roubují na nejrůznější podnože, v posledních letech se vzácně objevují i pravokořenné semenáče. Naprostá většina dovezených rostlin záhy v našich podmínkách uhynula. Důvodem ztráty rostlin většinou bývá jejich přílišné seschnuti během klidového období, případně i nízké teploty v tomto čase. Udávají se nutné minimální hodnoty teploty okolo 15 °C. Ideálním místem pro zimování je okenní parapet v interiéru, udržovat teplý provoz skleníku je nákladné. Koncem zimy a v časném jaru se někdy objevují poupata a opylení květů není snadné. Kvetení se však opakuje ve vrcholícím létě, během měsíců červenec a srpen (ing. J. Bušek informuje o velmi bohatém kvetení svých rostlin v té době). Množení výsevem semen je docela dobře možné, semenáče jsou citlivé na prudké slunce a na přeschnutí, doporučit lze jejich včasné roubování na Echinopsis cv., případné další přeroubováni na jiné podnože. Do květní zralosti dospívají během několika let, po dosažení velikostí asi 4 cm, tedy na rozdíl od jiných příslušníků rodu poměrně rychle. Nutné je opylení květů pylem cizího jedince (cizosprášení).

Foto Rudolf Krajča u osady Pedro Menina v Brazílii, text Jan Říha.

Autor: Super User

Uebelmannia pectinifera Buining subsp. flavispina (Buining et Brederoo) P. J. Braun et E. Esteves Pereira, Succulenta. 74: 135, 1995
Uebelmannia flavispina Buining et Brederoo, Succulenta, 52: 9-10, 1973

Jméno druhu znamená v překladu "hřebeny nesoucí" a vztahuje se k trnům seřazeným na hranách žeber do hřebenovitého útvaru. Jméno poddruhu "flavispinus" vystihuje výrazné žluté až žlutohnědé zbarveni trnů.

Popis

Stonek jednotlivý, zprvu kulovitý, později kyjovitý až válcovitý. až 500 mm dlouhý. žebra v počtu 16-29, výrazná, na průřezu trojúhelníkovitá, hladká, epidermis zelená bez voskovitých povlaků. Areoly kruhovité, asi 2 mm velké, hustě seřazené po hranách žeber, na temeni s krátkou chudou žlutavou plsti. Trny stěží rozlišitelné na okrajové a středové, nejdelší středové asi 2-4, až 25 mm dlouhé, pevné, jehlovité, přímé, do hřebenů uspořádané, odstávající, žluté až žlutohnědé barvy, ostatní trny asi 2-6, kratší, stejné barvy. Květy vyrůstají z temenní žlutobílé vaty, nálevkovité, asi 8-16 mm dlouhé a 6-10 mm široké, okvětní lístky jazykovité, celokrajné, špičaté, sytě žluté. Plod ve zralosti se prodlužující, kyjovitý až válcovitý, 15-25 mm dlouhý a 6-8 mm široký, ve zralosti masitý, dužnatý, oplodí červené až růžově fialové, šťavnaté, na povrchu s několika masitými šupinami s krátkou bílou vlnou či chlupy.Semena mušlovitého tvaru, s výrazným hřbetním kýlem, testa hladká, lesklá, tmavě hnědá až černá, buňky testy mírně vypuklé.

Variety a formy

Poddruh flavispina představuje v přírodě izolovanou populací, která je značně homogenní, určitá proměnlivost existuje v intenzitě pigmentace otrnění - barva se pohybuje od hnědé až po jasně či světle žlutou. Subsp. flavispina společně se subsp. horrida a nominátní subsp. pectinifera řadíme k druhu U. pectinifera.

Výskyt a rozšíření

Typová lokalita byla udána velmi přesně, Brazílie, stát Minas Gerais, Municipio Diamantina, 8 km po silnicí ke Conselheiro Mata, 18°15 'S a 43°44 'W, na křemencových skalách, ve společenstvu campo rupestre, v nadmořské výšce mezi 1200-1350 m. Naleziště představuje jakýsi ostrov - na sever i směrem na jíh od naleziště tohoto poddruhu rostou v přírodě populace subsp. pectinifera.

Poznámky

Společně s ostatními poddruhy řadíme subsp. flavispina do podrodu Leopoldhorstia, vyznačující se většími semeny a jejich okamžitou vysokou klíčivostí. Bohužel však masité dužnaté plody obsahuji semen jen málo až velmi málo, a to i po opakovaném kontrolovaném opylení v optimálních podmínkách. Zřejmě právě proto jsou jedny z nejkrásnější kaktusů našich sbírek doposud tak vzácné, pořád není dostatek semen pro jejich masivní množení. Přesto je nejvzácnější subsp. flavispina, pak následuje pseudopectinifera. Navštívili jsme lokality, které ještě asi nikdo neviděl, hustota rostlin je velmi nízká. Nejsem si jistý u var. psedopectinifera, ale máme zato, že to je jediná autogamní (samosprašná) varieta z celého rodu. Subsp. (varieta) horrida je odlišná od ostatních již od prvních dnů po vyklíčení. To se týká barvy a tvaru rostlinky a samozřejmě i délky trnů.

Literatura

Heek W. et W. Strecker, An den Standorten von Uebelmannia, Kakt. und and. Sukk, 45: 134-136, 1994
Heek van W., W. Strecker, Rod Uebelmannia. Kaktusy 36, Speciál 2, 2002
Herm K., A. Hofacker.,G. Charles, G. Heek, W. van Bohle, W. Strecker, W. Heimen, Cacti in Brasil, 2001
Schulz R. et M. Machado, Uebelmannia and their environment, 2000
Taylor N. P. et D. Zappi, Cactí of Eastern Brasil, p. 451-453, 2004

Pěstování

Příslušníci podrodu Leopoldhorstia jsou považováni za mimořádně atraktivní, ale současně i značně náročné kaktusy, náležící jen do rukou zkušených pěstitelů. Během let byly do kultury dovezeny stovky, snad i sice dokonalých importů, většina z nich nepřežila a dříve či později uhynula. Důvodem ztráty rostlin většinou bývá jejich přílišné seschnuti během klidového období. případně í nízké teploty v tomto čase. Udávají se nutné minimální hodnoty teploty okolo 15 °C (nejlépe 18-20°C). Ideálním místem pro zimování je světlý okenní parapet v interiéru.Většinou se mladé rostliny a semenáče roubuji na nejrůznější podnože (nejdokonalejším druhem podnože je nepochybně Eriocereus jusbertii), v posledních letech se vzácně objevuji v nabídce i pravokořenné semenáče. Koncem zimy a v časném jaru někdy nasazují poupata a opylení květů v té době není snadné. Kvetení se však opakuje ve vrcholícím jaru a v létě, během měsíců květen - červenec, vzhledem k malému počtu rostlin v kultuře a jejich menší ochotě nasazovat poupata byla až donedávna semena nabízena výjimečně, v dnešní době jsou nabízeny i tisícové porce semen. Množení výsevem semen je docela dobře možné, semenáče jsou citlivé na prudké slunce a na přeschnutí, doporučit lze jejich včasné roubováni na Echinopsis cv., případné další přeroubováni na jiné podnože. Do květní zralosti dospívají semenáče až po 10 a více letech, při dosažení velikosti 5-6 cm.

Foto Naďa Vykydalová a Rudolf Krajča. Text Jan Říha.

Autor: Super User

Uebelmannia pectinifera Buining subsp. horrida (P. J. Braun) P. J. Braun et E. Esteves Pereira, Succulenta, 74: 135, 1995
Uebelmannia pectinifera var. horrida P. J. Braun, Kakt. und and. Sukk., 35: 264-266, 1984

Jméno druhu znamená v překladu "hřebeny nesoucí" a vztahuje se k trnům seřazeným na hranách žeber do hřeben ovitého útvaru. Jméno "horridus" znamená v překladu hrozivý, a u toho poddruhu se vztahuje k dlouhým, hrozivě odstávajícím trnům, resp. k jeho odlišnosti od nominátního poddruhu.

Popis

Stonek jednotlivý, v mládí kulovitý, později kyjovitý až válcovitý, až 1 m vysoký a 100-170 mm široký, pokožka zelená hrbolatá, matná, bez voskovitých povlaků, žeber 23-27, ostrá, trojúhelníkovitá, hladká, s kanálky obsahujícími slizové gumovité látky. Areoly hustě na hraně žeber uspořádané, kruhovité. asi 2 mm velké a 3 mm od sebe vzdálené, v mládí s chudou šedavou či hnědavou vlnou, záhy holé. Trny sotva rozlišitelné na okrajové a středové, přímé, jehlovité, odstávající, na svrchní straně mírně zploštělé, hnědavé až černé, asi 20-40 mm dlouhé, nejdelší (středové) nejsilnější, trny nejsou uspořádány do hřebenovitých útvarů, jsou propleteny a divoce odstávají. Květynálevkovitého tvaru, 8-16 mm dlouhé a až 10 mm široké; trubka asi 8 mm dlouhá s trojúhelníkovitými šupinami a bílými vlásky a štětinami; okvětní lístky dlouze jazykovité, celokrajné, špičaté, žluté s odstíny načervenalé či nazelenalé barvy; pestík asi 6-7 mm dlouhý, bliznových laloků 7-8, běložluté barvy, tyčinky běložluté. Plod kyjovitý až válcovitý 15-25 mm dlouhý a 6-8 mm široký, ve zralostí masitý, oplodí červené až růžově fialové, šťavnaté. Na povrchu s několika masitými šupinami s krátkou bílou vlnou či chlupy. Semena mušlovitého tvaru s výrazným hřbetním hřebenem, testa hladká, lesklá, tmavě hnědá až černá, buňky testy mírně vypuklé.

Variety a formy

Uebelmannia pectinifera zahrnuje následné poddruhy:
- subsp. pectinifera, se synonymy U. pectinifera var. pseudopectinifera a U. pectinifera var. multicostata; také sem patří zřejmě populace rozšířená do sbírek jako "U.ammotrophus n. n."- subsp. flavispina (Buining et Brederoo) P. J. Braun et E. Esteves Pereira, sem náleží i jména U. pectinifera var. crebrispina Strecker a U. waraaii Ritter n. n.- subsp. horrida (P. J. Braun) P. J. Braun et E. Esteves Pereira.


Výskyt a rozšíření

Typové rostliny byly sbirány v roce 1982. severovýchodně od Engenheiro Dolabela, Sitío, Mun. Bocaiúva, stát Minas Gerais, Brazílie, na pískovcových skalách a drolinách křemenců, na pahorcích o výšce 700-850 m n. m. Oblast pohoří Serra do Espinhaco (Serra Mineira) spadá do povodí Rio Sao Francisco a je příznačná stále teplým tropickým podnebím. Podobně jako na lokalitách jiných druhů rodu Uebelmannia i zde je rozšíření omezeno na plochy sypkých křemičitých písků a na skalní útesy a rozsedliny křemencové podložní horniny. Čistý křemenný písek, který je na povrchu, je několik cm hlouběji nahrazen tmavou půdní humusovou vrstvou. V okolí rostou řídké opadavé křoviny, až 2 m vysoké Vellozia spec., stálezelené růžicovité Encholirion spec. aj. K společně se vyskytujícím rostlinám náleží i charakteristické orchideje Bulbophyllum ipanemensis. Bifrenaria harrisoniae, Laelin spec., Oncidium martianum aj., často sídlící na holých skalách a na nánosech písků (epilithicky). Z kaktusovitých jsou nezřídka zastoupeny Cipocereus minensis, C. crassisepalus, Pilosocereus werdermanninnus a Discocactus placentiformi.

Poznámky

V sedmdesátých letech minulého století znamenal objev těchto neobyčejně krásných a zajímavých kaktusů ve státě Minas Gerais v Brazílii obrovský zájem o kaktusovou vegetaci této obrovské země, za následek to mělo příliv několika desítek nově objevených druhů i rodů. Subsp. (varieta) horrida je odlišná od ostatních již od prvních dnů po vyklíčení. Barva a tvar rostlinky a samozřejmě délka trnů (což je ale podružné) jsou jiné.

Literatura

Heek W. et W. Strecker, An den Standorten von Uebelmannia, Kakt. und and. Sukk, 45: 134-136, 1994
Heek van W., W. Strecker, Rod Uebelmannia. Kaktusy 36, Speciál 2, 2002
Herm K., A. Hofacker, G. Charles, G. Heek, W. van Bohle, W. Strecker, W. Heimen, Cacti in Brasil, 2001
Schulz R. et M. Machado, Uebelmannia and their environment, 2000
Taylor N. P. et D. Zappi, Cacti of Eastern Brasil, p. 451, 2004

Pěstování

Příslušníci této skupiny Uebelmannia (podrod Leopoldhorstia) jsou považováni za mimořádně atraktivní, ale současně značně náročné kaktusy, vhodné jen do rukou zkušených pěstitelů. Během let byly do kultury dovezeny stovky, snad tisíce dokonalých importů, většina z nich ale nepřežila a dříve či později uhynula. Důvodem ztráty rostlin většinou bývá jejich přílišné seschnutí během klidového období, případně i nízké teploty v tomto čase. Minimální hodnoty teploty jsou udávány min. 15 °C (nejlépe 18-20 °C). Ideálním místem pro zimování je světlý okenní parapet v interiéru.
Většinou se mladé rostliny a semenáče roubují na nejrůznější podnože (nejdokonalejším druhem podnože je nepochybně Eriocereus jusbertii). v posledních letech se vzácně objevují v nabídce i pravokořenné semenáče. Koncem zimy a v časném jaru někdy nasazují poupata a opylení květů v té době není snadné. Kvetení se však opakuje ve vrcholícím jaru a v létě, během měsíců květen - červenec, kvetení dobře pěstovaných rostlin ve vhodných podmínkách bývá značně bohaté a nezřídka se otevírají i desítky květů najednou. Množení výsevem semen je docela dobře možné, semenáče jsou citlivé na prudké slunce a na přeschnuti, doporučit lze jejich včasné roubování na Echinopsis cv., případně další přeroubování na jiné podnože. Do květní zralosti dospívají semenáče až po více letech, zhruba po deseti a více, při dosažení velikostí 5-6 cm.

Foto na přírodním stanovišti Rudolf Krajča, text Jan Říha.

Autor: Super User

Yavia cryptocarpa R. Kiesling et J. Piltz,. Kakt. und and. Sukk., 52: 57, 2001
Blossfeldia cryptocarpa (R. Kiesling et J. Piltz) Halda, Cactaceae etc. (Bratislava), 13: 23, 2003

Jméno rodu bylo vybráno podle departamentu Yavi v severoargentické provincii Jujuy. Jméno druhu vystihuje skrytý vývoj poupěte, květu, semeníku a umístění zralého plodu hluboko v temeni rostliny.

Popis

Stonek jednotlivý, vzácně vícekrát větvený, z větší části podzemní, válcovitý až kuželovitý, 5-15 mm vysoký a 13-25(-30) mm široký, s nepatrnými hrboly, temeno vpadlé. Kořeny často rozdělené, masité, víceméně řepovité, 20-70 mm dlouhé a 20-30 mm široké. Areoly protáhlé, asi 1 mm dlouhé a 0,5 mm široké, v mládí plstnaté, temeno s hustou vatou. Tmy v počtu 8-15, uspořádané ve 3-6 párech, přitisklé, 0,3-0,7 mm dlouhé, s drsným povrchem, starší tmy sklovitě bílé s tmavší bází, zprvu téměř černou; středové tmy chybějí. Květypoupě zprvu žluté až zelené, později olivové, asi 5 mm velké, hluboko v temeni, kulovitého tvaru až do doby rozkvětu, kdy se prodlouží; květ při otevření široce talířovitý, asi 10 mm dlouhý a 20 mm široký, květní lůžko válcovité, 5 mm dlouhé a 2 mm široké, holé, vnější okvětní lístky lopatkovité, 4 mm dlouhé a 2 mm široké, olivové barvy; vnitřní okvětní lístky kopinaté, 6-7 mm dlouhé a 3-4 mm široké, bílé až růžové, s bělavým okrajem; pestík asi 10 mm dlouhý, kuželovitý, bílý, blizna 4-5 laločná, asi 1 mm dlouhá; tyčinek poměrně málo, asi 10 mm dlouhé, bílé, prašníky žluté. Plod hluboko v temeni zatažený, zahalený vatou z mladých areol, kuželovitý, asi 2-3 mm dlouhý a široký, obsahuje asi 4-6 semen, oplodí papírovité, zelené, později světle hnědé. Semena víceméně oválného tvaru 1,2-1,5 mm dlouhá a 1 mm široká a silná, s výrazným valem okolo velkého hila, testa bradavičnatá, hnědá.

Variety a formy

V této době je známý jen nevelký areál rozšíření, dosud známá populace je homogenní. Rozdíly však byly pozorovány ve zbarvení květních poupat (růžová, žlutá až zelená) a také okvětních lístků, jejichž barva se pohybuje od sytě růžové barvy po celé jejich ploše až po téměř bílou, s nevýrazným středním podélným proužkem.

Rozšíření a výskyt

Typová lokalita je Argentina, Jujuy, departament Yavi, Quebrada de Toqueros, asi 3700 m n. m. Nový rod a druh roste v nejsevernější provincii Argentiny při hranicích s Bolívií, vysoko v horských andských pásmech. známá je pouze nevelká oblast výskytu v údolí Toqueros. Osídluje pukliny a štěrbiny holé načervenalé skály druhotného metamorfovaného původu (břidlice). ale také ploché terény, kde roste v drobných usazených štěrkovitých zvětralinách břidlic. Společně se vyskytují Lobivia ferox, Neowerdermannia vorwerkii, Opuntia soehrensii, Oreocereus celsianus, Parodia maasii a řada dalších listnatých rostlin (zajímavý je výskyt drobného Anacampseros kurtzii).

Poznámky

Objevení nového kaktusu v roce 2000, který byl bez velkých pochybností dokonce stanoven jako nový rod, Yavia. bylo velkým překvapením, Roberto Kiesling, argentinský botanik společně s německým odborníkem Hortem Piltzem cestovali po Argentině a hledali rostliny Anacampseros kurtzii (Crassulaceae), který byl popsán již v roce 1986. (Pozdější debata dokázala, že poprvé byla Yavia nalezena již tehdy v roce 1986 M. Lowrym, R. Hillmannem a E. Herzogem - po deset let byl pak následně objev zapomenut.) Piltz a Kiesling na typovém nalezišti tohoto zajímavého sukulentu (rod Anacampseros je témět výhradně znám z jižní Afriky) objevili i další překvapení, tedy drobnou Yavia. Pusté zdejší náhorní oblasti severní Argentiny jsou přitom známými nalezišti mnoha kaktusů. Tento trpaslík zůstal skryt dlouhá léta a doslova šokoval znalce místní flóry. Je to nepochybně způsobeno tím, že pokud nekvete, dokonale splývá s okolním terénem a je zcela ukryt v drobném štěrku a je maskován jemnými jílovitými zvětralinami.Nový kaktus na jedné straně svými plody a semeny vzdáleně připomínal rody Blossfeldia a Frailea. ale stavbou stonku. květy a místem výskytu je zcela mimořádný. Podobně jako jiný velmi specifický rod - Cintia. Rozšířený severněji v podobných oblastech vysokohorských plošin, je nutné jej považovat za izolovaný reliktní druh, který se do vysokých And zatoulal kdoví odkud a vyvinul se zde v samostatný taxon. Bližší příbuzenské vztahy zůstávají dodnes záhadou. Úhrnné srážky v oblasti (včetně sněhu a jinovatky) udávají autoři popisu asi 320 mm za rok, průměrné teploty se pohybují okolo 9,5 °C, přičemž možné noční mrazíky se mohou vyskytnou kdykoliv během roku.

Literatura

Kiesling R. et J. Piltz, Yavia cryptocarpa R. Kiesling et Piltz, gen. et spec. nov., Kakt. und and. Sukk., 52: 57-63, 2001
Kiesling. R. et O. Ferrari, Yavia cryptocarpa: conservation action on a new and interesting cactus, Brit. Cact. Succ., 21: 20-25, 2003
Milkuhn G., Vorgestellt, Yavia cryptocarpa - ein eigenwilliger Zwerg, Kakt. und and. Sukk., 55: 123, 2004

Pěstování

Pěstitelé vzácných novinek měli tentokrát štěstí, na rozdíl od jiných případů se rostliny i semena dostaly záhy po objevu do evropských sbírek. Také naleziště bylo udáno přesně a nezkresleně a tak i celá řada dalších cestovatelů mohla lokalitu navštívit a vzorky rostlin dovézt. Potřebné množství se dovezlo i k nám a záhy se v nabídkách objevili roubovanci, kteří v krátké době vykvetli a dnes plodí semena. Yavia dobře srůstá se všemi užívanými podnožemi a ve velikosti asi 2 cm dospívá a kvete.Pravokořenná kultura však stále činí obtíže. Klíčivost semen je sice dobrá, ale růst klíčenců je pomalý a rostliny jsou citlivé v zimním období, kdy snadno rychle sesychají a do jara nezřídka úplně usychají a hynou vyčerpáním. Kultivace pod umělým osvětlením však umožňuje je spolehlivě udržet i na vlastních kořenech. Podobně jako pěstování pravokořenných rostlin z rodu Blossfeldia to ovšem svědčí o mimořádných zkušenostech a dovednostech pěstitele. Proto je vhodné semenáče brzy naroubovat. Získáme tak většinou odnože, tj. další materiál použitelný pro vegetativní množení. Přestože bylo do našich i zahraničních sbírek dovezeno poměrně značné množství jedinců, nelze říci, že se daří její pěstování bez problémů a že je ve sbírkách dobře zastoupena.

Text Jan Říha, foto Pavel Pavlíček ve vlastní sbírce.